Povídky od Rezka

Nekonečný souboj

Noční kraj, dělen od naprosté tmy jen měsíčním svitem, spokojeně odpočívá. Je klid, ticho. Ticho až nezvyklé tomuto kraji. Ano nezvyklé, neboť dnešní noc stane se neobyčejnou a zvláštní. Nedaleko odtud pochodují desetitisíce vojáků seřazeny v šicích. Jsou klidní, tiší, jako příroda, kterou prostupují. Dnešní noci se utkají v boji s nepřítelem v nekonečné válce. Ve válce o čest, moc a slávu svých rodů...

Ráno dosáhli trpasličí vojáci nebývalého úspěchu, neboť stanuli na obrovské louce ležící daleko za válečnou linií mezi jejich říší a říší elfů. Využívajíc momentální chyby svého soka, chtějí docílit rozhodujícího úspěchu ve válce, jenž se táhne už celá staletí a nenese výrazných úspěchů pro žádnou ze soupeřících stran. Nikdo již neví, kdy a proč válka začala, ale její neustálé pokračování si vyžádalo mnoho nevinných životů na obou stranách. Celý den se nesl v trpasličím ležení ve znamení příprav na noc. Vojáci rozdělovali zbraně a zásoby, generálové nechali zvědy prozkoumat terén a rozjímali nad nesčetným množstvím strategií, doufajíc v nalezení té správné, té „vítězné“. Když se snesl soumrak, trubky konečně hlasitě troubily nástup. Tolik dní nebylo slyšet jejich nádherných tónů, ve snaze proklouznout nepozorovaně za oslabenou nepřátelskou linii. Avšak strádání přineslo své ovoce a mužstvo hltalo tóny linoucí se z trubek. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nervozita nikoli strach. I stanuli velitelé před seřazenou armádou a přáli svým bratřím mnoho zdaru v nadcházejících hodinách. Mohutným pokřikem dalo se vojsko do pohybu...

Dávno tomu co nohy vojáků opustily bezpečí louky a daly se na prašnou cestu, která pro mnoho z nich již nepovede nikdy zpět. Jejich cíl je jasný – osamělá elfská pevnost Ëranni, strážící celé jižní křídlo válečné linie. Ač sama a s nevelkou posádkou, není lehkým cílem. Je skryta v samém srdci zdejších hvozdů a obráncům poskytuje nesčetné výhody. Když bylo vojsko na dohled výchozím pozicím, rozdělilo se podle plánu a na určená místa dopochodovaly šiky seřazeny v bojové formaci. Palouk před vstupem do lesa, zahalen do stříbrného závoje, stal se posledním místem, kdy se dalo ještě ustoupit. Avšak jak praví trpasličí přísloví: „Lepší v bitvě slavně padnouti, než s ústupem hanbou se prohnouti.“ V tomto duchu čekali netrpělivě trpaslíci na svého hostitele. Netrvalo dlouho a s jemným zatroubením lesního rohu vystoupili ze stínu stromů na okraj lesa i elfové. Stáli tiše a nehnutě, v nepopsatelně vyrovnaných řadách a naleštěných zbrojích. Nebylo jich ani zdaleka tolik co dobyvatelů, snad polovina nanejvýš. Trpaslíci dali opět prostor svým mohutným hlasům, trubkám a bubnům. Válečný pokřik, jehož cílem bylo vystrašit nepřítele, se nesl v hrozivých ozvěnách po celém kraji. Když skončili, hrdě se plácali po ramenech a chvástavě obdivovali své hlasivky. Elfové však neustoupili ani o větývku zpět. Stáli a hrdě hleděli na nepřítele. Nyní byla řada na nich. Trpaslíci očekávali zpěv písní, troubení rohů, chrastění ocele, ale nic z toho nepřišlo. Obránci lesa se otočili k narušitelům zády a s ledovým klidem se vrátili do lesa, jakoby jim dávali poslední možnost k ústupu. To trpaslíky dokonale zmátlo. Někteří byli rozčílením bez sebe, domnívajíc se, že toto byl výsměch jejich síle, druzí se smáli od ucha k uchu, neboť považovali toto gesto za maximum, co elfům dovolil strach. Generálové uklidnili mužstvo a dali povel trubkám k boji. S ohlušujícím jásotem vyběhly přední řady směrem k lesu. Za nimi další a další dávaly se v běh a s vidinou rychlého vítězství hnaly se vpřed. Když již běžely i poslední řady a nejrychlejší běžci byli jen několik desítek metrů od prvních stromů, potemněla obloha do mihotajících se stínů. Kdekdo si myslel, že lesní ptáci v poslední chvíli opouštějí své domovy, ale první bolestné výkřiky tuto iluzi rychle rozptýlily. Mračno snášející se na vojáky přesně a účinně zasahovalo své cíle. Štíty ihned nad hlavami vojáků vytvořily obrovskou střechu, ale ještě velké množství šípů prorazilo touto ochranou. První mrtví padli k zemi a zůstali bezvládně ležet. Trpaslíci však, i když pomaleji, neochvějně postupovali do lesa. Mezi stromy byla viditelnost značně omezena a jen někde pronikly měsíční paprsky hustými korunami stromů. Křídla se rozestoupila do stran a postupovala do srdce hvozdu. Když v tu se první řady zastavily, neb zpozorovaly pohyb v křoví před nimi. Zlomek času uplynul od sebevědomého postupu trpaslíků vpřed k dezorientaci, chaosu a zhroucení strategie jejich vůdců.

Než se kdo nadál, přiletěla z křoví sprška šípů, jenž zmasakrovala první řady. Trpaslíci okamžitě vyrazili naproti svým vysokým soupeřům se šavlemi. Na druhém konci nekonečných trpasličích zástupů stalo se něco podobného. Když všechny zraky směřovaly dopředu, snažíce se zahlédnout ve tmě první srážku armád, napadli lesní strážci svého soka obdobně zezadu a uštědřili mu tvrdou ránu. Trpasličí armáda se rázem ocitla v kruhu obklíčena ze všech stran bojovníky se šavlemi a z vrcholků stromů byla vydatně „skrápěna“ šípy několika desítek lučištníků. Jednoduchý postup se změnil v krvavou řež. Trpaslíci se se svým vysokým počtem snažili kruh v některé jeho části roztrhnout a dostat se tak ze svízelné situace. Podařilo se jim to až po několika desítkách minut. Levé křídlo prolomilo sevření jako první a jeho část hnala nepřítele až na okraj lesa. Druhá část se pak soustředila na zadní pozice. Toto ulehčení pomohlo středu zničit svou část semknutí a začít postupovat přímo k pevnosti. Pravé křídlo však trpělo pod náporem a nedařil se průlom. Proto na místě prvního střetu zůstala většina pravého a polovina přeživších z levého křídla. Celá armáda se tak roztrousila po lese a přilehlých lukách. Toto byl právě onen záměr obránců, jenž chtěli rozptýlit sílu trpaslíků a přejít v boj jednotlivých šiků, nejlépe pak v boj muže proti muži. Čas plynul a po lese se pohybovaly už jen skupiny vojáků čítající nanejvýš 20-30 členů, nikdo nevěděl kudy se vydat, kdo je nepřítel a kdo spolubojovník.

Na místě, kde prve vypukl boj, ležely jen stovky, možná dokonce tisíce mrtvých těl. Avšak jedno z nich přece jen nebylo mrtvé. Gron, prvorozený syn Dronův, procitl z bezvědomí do kterého upadl po zásahu …, kdo ví čeho do hlavy. Ztěžka dýchal. Pokusil se pohnout rukou. Ano, hnula se! Zkusil tedy i druhou. Ne! „Proč s ní nelze pohnout? Je zlomená či ochromená, nebo ji snad vůbec nemám?“ Chmurné otázky honily se našemu bojovníkovi hlavou, ale důvod byl daleko prostší. Několik těl přeházených přes sebe leželo na jeho ruce a znemožňovalo jí pohyb. Vzchopil se a vyprostil ruku. Vzal sekyru a štít, ležící v jeho blízkosti a chystal se s jásotem do boje. Až když se postavil a uviděl spoušť kolem něj, uvědomil si co se stalo. Stál sám v poli mrtvých, jenž nemělo konce. Dotkla se jej panika. „Volat nebo se tiše plížit vpřed? Ale kudy? Zůstat a čekat na ostatní? Ne, nikdo již nepřijde, vpřed!“ Tak tedy vyrazil. Tiše se plížil houštinou, obratně se kryl za stromy a pozoroval každý stín míjející se mezi stromy. Potkal mnoho skupin svých nepřátel, ale vždy se mu podařilo před přesilou skrýt. Právě když ho jedna taková skupina minula, vyrazil z houští. Po několika krocích se však zastavil. Cosi v onom houští zašumělo. Okamžitě se otočil, skryt za štítem a se sekerou napřaženou k boji. Ale to jen vítr zahrál si s nervy našeho válečníka. Utřel si pot z čela a obrátil se, chtějíc pokračovat v původním směru. Ale jeho plány byli rychle překaženy.

Stál tam s nataženou tětivou, osvícen paprsky měsíce prosvítajícími mezi korunami stromů. V roztrhané sutaně pod níž se leskla kroužková vesta a s množstvím ran po celém těle, hleděl své kořisti přímo do očí. Stáli několik metrů od sebe a dívali se jeden na druhého. „Proč nestřílí?Chce mi vidět do očí, až vypustí smrtelnou ránu, nebo je natolik sebevědomí, že si se mnou bude hrát? Rychle, nepřemýšlet! Štít před sebe!“ Tasil štít právě ve chvíli, kdy lučištník vystřelil. Hrot šípu téměř celý prorazil silný pokovaný kus dřeva. „Honem než znovu natáhne!“, a mrštil štítem před sebe. Elf v poslední chvíli stačil uhnout, ale jeho luk neměl tolik štěstí a štít ho přerazil ve dví. Stáli tam jako před tím. Malý trpaslík s ukrutnou bolestí hlavy, vyzbrojený dvojsečnou sekyrou a vysoký elf s četnými šrámy, ohánějící se zkrvavenou šavlí, která na našeho Grona působila jako červený hadr na býka. Naprosté ticho rušilo jen hluboké oddechování soupeřů. Trpaslíka dlouhé čekání přestávalo bavit a tak se s bojovým pokřikem pustil do boje. Jeden výpad sekery stíhal druhý. Elf měl plné ruce práce s obranou. Byl zaskočen odhodláním malého mužíka. Nedokázal zastavit jeho běsnění. Sekera létala zprava do leva, míjela těsně kryty jeho končetin a svištěla kolem jeho uší, až nakonec uslyšel zvuk, jenž nevěstil nic dobrého. Už nestačil uhnout výpadu sekery, která proťala jeho kroužkový krunýř a uštědřila mu ošklivou ránu na levém boku. Toto trpaslíka zastavilo. Ve strnulé poloze sledoval svou oběť, která pomalými kroky ustupovala zjišťujíc rozsah škod. Elf přejel rukou po ráně. Teplá, rudá krev leskla se na jeho dlani a vzbuzovala v něm nedůvěru ve vlastní schopnosti. Lhostejně utřel dlaň do bílého roucha a s pomstychtivým výrazem v očích zaujal útočný postoj. Gronovi došlo, že tentokrát to bude on, kdo se bude bránit drtivým úderům. A skutečně. Raněný se do něj opřel ze všech sil. Šavle protínala nelítostně vzduch a nutila protivníka ustupovat před rozběsněným majitelem. Při každém dopadu na sekyru odletovaly jiskry. Odražená vibrující šavle pak při letu vzduchem jakoby zpívala. Trpaslík se začínal potit. Z posledních sil se bránil soupeři, který byl zaslepen vidinou vyrovnání skóre. Už to vypadalo, že elf svou snahu vzdá a ponechá chvíli na odpočinutí si obou aktérů boje, ale trpaslík při pomalém ústupu zakopl o drn a ztratil rovnováhu. Posledním máchnutí odrazil další z útoků a padal k zemi. Elf chtěl využít situace. Dosti neohrabaným bodnutím se snažil zasáhnout padajícího válečníka. Podařilo se mu zapíchnout špičku zbraně do jeho paže. Gron v bolestech a s křikem dopadl na zem. Elf pod rouškou cti ustoupil a nechal jej vstát. Jako střela vyskočil mužík ze země, drže se za ochromenou paži, dokazujíc svou nezlomnou vůli dál bojovat. Na elfovi byly vidět známky únavy, které dokazovaly, že tato část boje jej hodně vyčerpala. Pohled na raněného ho však uklidňoval a dodával odvahu i naději. Ten zase nemohl používat druhou ruku, ale nedostatek sil soka tiskl do jeho obličeje šibalský výraz.

Opět stáli v tichu proti sobě. Šavle se komíhala nahoru a dolů, neboť pažím, jenž ji svíraly, už notně ztěžkla. Sekera se zase líně kolébala držiteli u pasu, protože její zvednutí jednoruč vyžadovalo mnoho sil, kterými šetřil. Opět se do sebe pustili. Bojovali dlouho a stálo je to mnoho sil i dalších šrámů. Ani jeden se nechtěl vzdát. Touha po vítězství mobilizovala poslední zbytky jejich sil a hnala je k vytouženému cíli. Ale oba jsou jen smrtelní tvorové. Když se od sebe odtrhli, upustil trpaslík sekeru na zem a elf padl vyčerpáním na kolena. Noc již předávala vládu světlu a stíny se pomalu vytrácely. Oba ztěžka dýchali. Krev jim vytékala z rán a barvila jejich roztrhané oděvy do různých odstínů červené. Zbraně skýtaly nesčetné množství odlomků, rýh a jiných poškození, dokazující nelítostný boj. Už nechtěli bojovat, ale nehodlali se vzdát. Jen co trpaslík dokázal popadnout dech, zvedl zrak a pravil: „Elfe, dnes nám není souzeno padnout v boji rukou toho druhého. Bojovali jsme celou noc a výsledek je nerozhodný na obě strany jako celá tahle prokletá válka!“ Oslovený uznale pokýval hlavou a odvětil: „Máš pravdu mistře trpaslíku. Ale jak chceš tuto situaci vyřešit? Odejít tě nechat nemohu, jistě pochopíš, že nezvaného hosta nemohu nechat kráčet po svém domě se zbraní v ruce.“ „Ano to jistě chápu, proto nabízím dohodu. Oba odložíme své zbraně a pomalu odejdeme. Ať o našem osudu rozhodnou jiní.“ Elf nad nabídkou chvíli přemýšlel, ale i on byl smířen se skutečností, že nemůže pokračovat v boji. Kdo ví jestli vůbec někdo bojoval tak dlouho jako tihle dva? „Nuže dobrá. Přijímám tvou nabídku.“ Oba se navzájem uklonili a odložili zbraně na zem. Potom pomalými kroky ustupovali, dívajíce se tomu druhému do očí. Pak se otočili a pokračovali vlastní cestou...

A tak končí jeden z mnoha příběhů této války. Gron potkal hlídku svého šiku a byl přenesen k ranhojiči, kde se zotavoval ze svých zranění. A jak celá bitva vlastně skončila? Trpaslíci za cenu velkých ztrát pobili všechny obránce lesa, kteří bojovali až do úplného konce, avšak někdo jim proklouzl a uvědomil elfské záložní síly. Ty se ihned daly do pohybu a směřovaly k pevnosti. Nový majitelé, ač velmi neradi, museli opustit své nové působiště a stáhnout se zpět, neboť vysoký počet raněných a dlouhá doba přesunu čerstvých sil jim nedovolovala účinně bránit pevnost. Výsledkem bitvy tedy není nic než další remíza. A co se stalo s Gronovým protivníkem? Kdo ví? Buď hrdinně padl při obraně svého domova, nebo to byl právě on, kdo informoval svůj lid o útoku na Ëranni...