Povídky od Gingera

Autor o sobě

Již dlouho netvořím. Tato povídka je ze šuplíku a to hodně hluboko. Měla by jen vyplnit mezeru, než schopnější autoři, kteří přislíbili účast, doplní své příspěvky. Povídky jsou velmi krátké, psané těžkou rukou, snaží se více vyvolat pocit, než vyprávět příběh. Mám rád ten obrat, když se ukáže, že je vlastně všechno jinak.

Setkání

Mohutná ozvěna monotónních úderů prostupovala sytě hnědou krajinou. Studené slunce se svým zubatým kotoučem zakusovalo do šedivého dýmu. Ona seděla na kovově lesklém kopci, jenž byl bolestivým vředem na tváři této jinak dokonalé roviny. Všude kolem se nizounko nad povrchem vznášely prošedivělé chuchvalce čehosi podobného řídké vatě. Pluly vzduchem majestátně jako vousy kmetů, jejichž těla odvál čas. Všichni tito starci šli pomalu, váhavými kroky jeden za druhým. Přesně v rytmu otřesů kladli chodidla na chvějící se zem, jakoby tančili v jednoduchém nápěvu směrem k mršině ležící na okraji ostře bílé, až nepřirozeně pravidelné plochy poskvrněné modrou krví ještě nedávno se zmítajícího se tvora. Sklonila hlavu. Vítr ji prohrábnul dlouhé, ledově bílé vlasy. K zemi se sneslo pár drobných vloček. Starci vytvořili kruh. Vyvolený vstoupil do jeho středu a postavil se nad mrtvolu zvířete. V plnovousu měl zapletené drobné kamínky. Začal klátit hlavou ze strany na stranu, kamínky tiše chrastily. Na zem začaly dopadat velké kapky a tam, kde se mísily s krví, se začaly plazit útržky vln. Jeden z dědů poklekl a přiložil ústa k blankytu Moře hadů a jeho rty porušily samotu soli. V tom na něj dopadla kapka a on se bez hlesu změnil v černou mazlavou hmotu. Jeden po druhém zaklekali a hltavě pili. Déšť houstnul. K té tam nahoře se tiše přivinula samota a pošeptala jí , že je čas jít a ona pochopila. Pomalu se vznesla a prolétla šedivými mračny.

Seděl za stolem pokrytým chomáčky prachu a svižně psal na starém psacím stroji. List papíru s velkou kaňkou a plnící pero jakoby se vznášeli v namodralém cigaretovém dýmu. Po čele mu stékal pot, který pomalu smýval otisk malých dívčích rtů. Ticho. Drobné pírko se ladně sneslo na jeho dlaň. Dal si pápěří do vlasů, usmál se a pokračoval v práci. Teď už vím, že můzy přicházejí jenom když tančí prach.