Kronika

• Kniha první - letopisy
• Kapitola první
• Kapitola druhá
• Kapitola třetí
• Kapitola čtvrtá ...den šestý věku Třetího
• Kapitola pátá ...den sedmý věku Třetího
• Kapitola šestá ...den devátý věku Třetího
• Kapitola sedmá ...den desátý věku Třetího
• Kapitola osmá ...den jedenáctý věku Třetího
• Kapitola devátá ...den dvanáctý věku Třetího
• Kapitola desátá ...den třináctý věku Třetího
• Kapitola jedenáctá ...den čtrnáctý věku Třetího
• Kapitola dvanáctá ...den patnáctý věku Třetího
• Kapitola třináctá ...den šesnáctý věku Třetího
• Kapitola čtrnáctá ...den sedumnáctý věku Třetího
• Kapitola patnáctá ...den osumnáctý věku Třetího
• Kapitola šesnáctá ...den dvacátý věku Třetího
• Kapitola sedmnáctá ...den jedenadvacátý věku Třetího
• Kapitola osumnáctá ...den dvaadvacátý věku Třetího
• Kapitola devatenáctá ...Poslední zpověď stařešinova
• Kapitola devacátá ...věku Třetího...Rudovousý přízrak
• Kapitola devacátáprvní ...věku Třetího...Kletba bohů
• Kapitola devacátádruhá ...věku Třetího...Odchod starců
• Kapitola devacátátřetí ...věku Čtvrtého (mezivěk) ...Alianční smlouva
• Kapitola devacátáčtvrtá ...věku Čtvrtého (mezivěk) ...Audience
• Kapitola devacátápátá ...věku Čtvrtého (mezivěk) ...Korunovace
• Kapitola devacátášestá ...věku Čtvrtého (2.mezivěk) ...Dlouho očekávaný večírek
• Kapitola devacátásedmá ...věku Čtvrtého (2.mezivěk) ...Válka špehů
• Kniha druhá - životopisy
• Životopis Gingerův
• Životopis Rezkův

Kniha první - letopisy

Letopisy - Kapitola první

Když bohové Midkémie dokončili své dílo a stvořili svět k obrazu svému, počali ho osidlovat různými rasami. Všelijaké bytosti proháněli se novým světem a začali obývat úrodné pláně, nížiny kolem řek, nebo lesy plné zvěře. Avšak jedna rasa vyčnívala nad ostatními. Byl to národ trpaslíků. Houževnaté malé bytůstky skrývající pod svým nepatrným zevnějškem nepopsatelnou sílu, odvahu a um. I usídlili se tam, kde mnozí pohořeli, daleko od ostatních. Jejich novým domovem staly se hory. Vysoké, nehostinné a překrásné hory. Budovali si města a volily své představitele. Jako prvním vůdcem zvolil si horský národ trpaslíka Rezka. Na jeho bedrech leželo břemeno základů nové civilizace a zajištění blahobytu jejím členům.

Několik dlouhých let žili trpaslíci spokojeně ve svých kamenných síních, kde dolovali vzácné kovy. Z nich hlavně zlato a stříbro. Byla to léta prosperity a spokojenosti. Síla a bohatství národa rostlo, ale lidé ze západu pod vedením krále Baala, nechtěli ustoupit a přenechat půdu silnějším sousedům. Nastala tedy válka. Trpaslíci neměli s protivníkem slitování a zabírali jejich panství jedno po druhém. Když bylo jejich vítězství na dosah, přepadli je zákeřně Peklomoři (dnešní Moredhel) a záhy poté také Goblini, chtějíc využít válečného taženi trpaslíků a zabrat jejich právoplatně nabytá území. Udatní válečníci pod vedením arcivévody Gingera rychle skoncovali s lidmi a donutili je kapitulovat. Následně se trpasličí voje rychle vrátily a hrdě bránily svá území. Agresoři zaskočeni silou svého protivníka brzy kapitulovali a vykoupili si mír.

Tyto válečné úspěchy vyzdvihly říši a také pozvedli morálku a ducha obyvatel hor. Trpaslíci znovu velmi rychle začali obdělávat nově dobitá území.

Letopisy - Kapitola druhá

Agresoři napadli nejen objevitele horského pokladu, ale i jejich sličné spojence Elfi (dnešní Eledhel). Trpaslíci držíc v ruce farmářské náčiní a zcela nepřipraveni na boj, zasypali nové štoly, aby nepadly do rukou nepřítele a vrhli se pro svá válečná kladiva a sekery. Než však mohly první šiky obléhat města nepřítele, stal se jim dalším protivníkem národ Pantathianů.

Letopisy - Kapitola třetí

Trpaslíci bojovali o každý sáh své půdy. Ale ani oni nejsou všemocní a stále více zatlačovaní začali ztrácet první území, jejich odvetné výpravy ztrácely na síle a účinku a to vedlo obránce k přeorganizováni vojsk a strategie. Všechno bylo vsazeno na obranu. Ale ani to nepomohlo. Jejich spojenci Elfové kapitulovali a s nimi i na pomoc přispěchavší Thunové.

Trpaslici se snažili zvrátit nepříznivý sled událostí, jenže to se již nepovedlo. Gnomové a Trolové nabídli trpaslíkům, že ustoupí, pakliže jim bude vyplaceno velké množství zlata.

Král Rezek svolal Velkou radu, kde se rokovalo o kapitulaci. Většina horlivých válečníků se nechtěla vzdát a bojovali by slepě až do úplného konce. Král však již nechtěl vidět umírat své poddané a rozhodl se zaplatit zlato nepříteli. Rada však probírala i své neúspěchy ve válce. Někteří tvrdili, že trpaslíci stáli proti přesile, ale Ginger předložil důkazy špatné vojenské taktiky. Neúspěch trpaslíků tedy netkvěl v počtu protivníků, ale v samotném využití vlastních sil a prostředků. Ginger navrhl nové plány a reformy v armádě a vešel do povědomí jako jeden z nejlepších taktiků a stal se z něj jeden z nejvyšších vojenských hodnostářů.

Po věku prvém následoval kronikáři označovaný Věk druhý a následně po něm i období, jenž se uvádí v historických pramenech jako Mezivěk. Z tohoto období jsou pouze kusé a nespolehlivé záznamy. Je jisté, že novým králem hor stal se Posol. Předešlý král Rezek, odebral se na pouť světem za dobrodružstvím. Trpaslíci se střetli s mnohými národy a svedli nelítostné bitvy, na jejichž koncích stáli nesčetněkrát jako vítězové. Objevili další kraje tohoto světa a spřátelili si jiné rasy. Utužili svou hrdost, chrabrost a slávu národa.

... den šestý věku Třetího

Konečně jsem se dostal k tomu, abych si opět zaznamenal do svého deníku. Bylo tomu před několika měsíci, když jsem na své pouti po Midkémii potkal v jakési zapadlé hospodě trpaslíka jménem Korig. Vyprávěl o tom, jak v centrálních krajích od Požehnaného moře až po Moře Králů a od Jižních valů po Severní země všechny rasy houfně vykořisťují trh a šmelinaří se zbožím ve vidině obrovských zisků. Také mluvil o obrovských armádách, které tyto rasy za získané peníze kupují i z končin přesahujících hranice zdejší krajiny a veškerých místních map. "Jednoho dne nás všechny zaplaví obrovské vlny, země se zachvěje za mohutného praskání a všechno zmizí v hlubině temnoty tak, jako se to stalo po věku prvém." Jeho slova mi stále zatěžovala mysl. Marně jsem vzpomínal na ty čas, kdy vojska čítala "pár" dobře vycvičených mužů a v národních skladech bývalo vždy poloprázdno. Také jsem vzpomněl na své staré přátele. Kterak se asi mají v kraji trpaslíků ? Jak se změnili od těch dob co jsem se vydal na pouť světem ? Tyto myšlenky mě trápili celou noc ... Ráno, když se slunce prvními paprsky přehouplo přes obzor, jsem měl jasno - navštívím své staré přátele a zjistím co za všemi těmi zvěstmi stojí.

Šel jsem dlouho. Nikdy bych nepomyslel, že mě mé krátké nohy mohou donést tak daleko od domova. Jak čas plynul začal jsem rozpoznávat povědomé body krajiny, hory, lesy, města. Zhruba po 10ti týdenním cestování jsem se dostal na okraj středu celé říše. V malé hospůdce jsem hodlal přenocovat a zeptat se jak se zdejší kraj změnil od dob co jsem pryč. Hostinský, starý a bitvami ošlehaný troll, tedy zaručený zdroj informací, odhalil hned že jdu z daleka. "Tvé kroky musí dobře vybírat cestu kterou se budou nadále ubírat", pravil. "Cesty od tud až po střed Světa jsou rozbity, města pobořena, lid mře hladem - mocné síly bohů zatopili náš svět a uvrhli na něj svůj hněv. To ta zpropadená šmelinařina ... !!! " a odcházejíc prohodil pár trollských nadávek. Nelenil jsem ani minutu, ještě v noci jsem se vydal na cestu zjistit, zda-li trpaslíci tuto pohromu přestáli. Po dvou dnech jsem spatřil známe hory a zanedlouho jsem dorazil do hlavního tábora trpaslíků.

Jen co jsem vkročil mezi první stany, vítal mě Spyro s otevřenou náručí. Poseděli jsme nad tuplákem piva a on vypravoval. Popisoval obrovské hordy armád každého z panovníků, mluvil o desítkách karavan, které mizely během několika hodin a o nechutně bohatých obchodnících, kteří využívali trhu pro získání neuvěřitelného bohatství a rekrutování stále nových žoldáků. Líčil také pohromu, jenž přišla ze dne na den, jako trest bohů, kteří již nedovedli sledovat tento způsob života. "Nyní stavíme vše od znova. Podařilo se nám ukrýt ve skalách Šedých věží, a tak to přežít bez větších ztrát. Postavíme vše znovu a ukážeme, že trpaslíci jsou v obyčejném životě bez podvodů nejsilnější rasou !", tato slova mě velmi motivovala a chtěl jsem vzdát hold králi všech trpaslíků. U hlavního stanu mě zastavila stráž. Po přátelském rozhovoru jsem byl vpuštěn dovnitř. Kolem stolu s nákresy map stála postava, v níž jsem hned poznal starého známého Katamaru. Ptal jsem se, kde bych našel našeho vůdce. S velmi podiveným obličejem mi vylíčil vše co jsem propásl svou nepřítomností. Dorgin, města v Šedých věžích i Kamenná hora - všechno bylo zničeno, proto Dolgan, Harthorn, Tholin i Halfdan - nejstarší a nejudatnější z nás, odvedly část národa daleko na sever do Severních hor, tam vybudují v bezpečí novou říši v případě, postihla by tento svět katastrofa rozměrů, kterých by ni trpaslíci nepřežili. "Spyro byl pověřen vedením nás co se rozhodli zůstat, chráníme hranice Severních zemí, aby zbytek našich zůstal uchráněn od vnějších vlivů." Pocity ve mě byli v tu chvíli velmi smíšené - jak jsem mohl propásnout odchod těch, co jsem jim přísahal věrnost ? Co by se stalo kdyby odešli všichni ? Proč se mi Spyro nesvěřil s tím, že on je teď strážcem těchto končin ? Chmurné myšlenky mě přešli v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na Spyrovi schopnosti, pakliže on bude stát mezi šiky s korunou na hlavě - bude se zbytek bít do posledního muže. Opět sem jej vyhledal a sdělil mu své rozhodnutí zůstat a pomoci.

Již několik dní stavíme nové domy, farmy a počínáme obrňovat svá "tábořiště". Mnoho ze starých mudrců se vrátilo, aby pomohli svým bratrům. Udatný bojovník Geri a také jeden z největších - Ginger. Ten který se nejvíce zasloužil o trpasličí blahobyt, když jsme počali zúrodňovat tuto zem. Vadí mu sice některé hříčky přírody, ale snad jej zde dokážeme udržet a přesvědčit, že s tím bohové něco udělají. Musím končit, tma zahalila celé staveniště svým závojem a ještě jsem nenabrousil svou sekeru ..

... den sedmý věku Třetího

Je poledne. Za poslední dny se naše řady notně rozrostly. Dnes ráno u porady kolem hlavního stanu jsem se to pokusil spočítat – je nás už skoro tisíc! I Spyro zaregistroval tuto početnost a dal jasné povely k taktické obraně Šedých věží. Každý zkušený dlouhovousý trpaslík dostane k ruce několik mužů a vybuduje svůj tábor na oblouku hor kolem území jenž chráníme. Tento posun od hromadění trpaslíků na jednom místě k vybudování pevností kolem celého pásu mi přišel jako velmi dobrý taktický manévr – několik méně zkušenějších dostalo za úkol vybudovat svá sídla v „druhé linii“, jako zásobovací sklady a stanoviště pro rychlé posílání posil v případě obléhání pevností „první linie“. Prozatím jsou tábory tvořeny jen strategickými budovami – zbrojírny, kasárny a hospody.

Když už píši o hospodách, i Ginger si postavil malebnou hospůdku ve svém táboře, nese název „U Zrzavého trpaslíka“ a opět vaří nejlepší pivo (někdy z něj musím dostat recept). Scházejí se tady všichni, včetně špiček vlády… snad proto byl zvolen ministrem zahraničí. Kdo jiný toho může vědět víc, než výčepní v nejlepší hospodě ? I ostatní ministerské posty byly obsazeny schopnými; Katamaru se pro své geniální počtářské schopnosti stal ministrem financí, Posol zase ministrem vnitra a Boby arcivévodou. Pro rozmlouvání s bohy jsme si vybrali Borina a jeho zástupce Geriho. I má maličkost povýšila – včera mi zpod kabátu vypadl deník a než se ke mně zase vrátil, přečetla si jej půlka tábora. Po zjištění, že si vedu zápisky, mě ustanovili zatím neoficielním kronikářem, ale myslím, že hlavní důvod je jiný. Můj vous je spolu s Bobyho a Borinovým nejdelší z rasy, nepočítajíc Gingerův, který si v záchvatu západní módy ostříhal plnovous a nyní si nechává růst nový. Určitě si všichni myslí: “Proč neposlat toho starého vysloužilce k brku a cáru papíru ?Tam nemůže nic zkazit !“ Já jim ale ještě ukážu jak se umím ohánět sekerou – to budou ti zelenáči koukat !!

...den devátý věku Třetího

Dnes ráno jsem byl v hlavním stanu na poradě s vedením. Taktika systematicky umístěných pevností byla skvělý nápad (z hor máme daleký výhled na okolí před námi), ale již včera byl plán stavby lehce pozměněn. Nyní stavíme všichni na jednom místě, dokud tábor nedosáhne jisté úrovně (obyčejně to bývají 3 kasárna, 2 zbrojní cechy a asi 50 hospod), pak jdeme dál. Gereth, Udolie Tienov, Zlatá stezka, Nirma a i Krakhozia jsou prozatím naše nejsilnější obranné bašty. Někteří trpaslíci se tomuto nápadu ale nechtějí podrobit a staví si své pevnosti sami – není důvod je za to trestat nebo kárat, je dost hlavních pevností, které drží obranu pevně v rukou, ale velitelé daných stanovišť se sami odsuzují k ústraní. Snad se tato situace již brzy vyřeší.

Naši obchodní poslové přicházejí ze všech koutů Midkémie a jednohlasně zvěstují nadvládu trpasličí rasy v tomto světě. Byť však nejsilnější, uzavřeli jsme spojenectví s jinými národy, jenž se zavázali k neutralitě Severních zemí a hodlají nám stát po boku v obraně našeho nesmrtelného národa.

Už se smráká, na hory dopadají stíny a hlavu mi trápí jedna věc. Když jsem šel po polední dýmce ze Zelené louky, potkal jsem Spyra s nějakými honosně vyfintěnými postavami, byli to nejspíše nějací vlivní lide jiných ras…Měli mnoho různých map a s velkou vážností se bavili. Ač zcela nezaviněně jsem vyposlechl několik vět. Údajně se již brzy čeká nějaká velká událost, ve které by trpaslíci, podporováni spojeneckými rasami, měli hrát hlavní roli. Kdesi na východě prý Lidé mučí bardy a lesní víly, ve snaze získat informace o poloze jakéhosi pokladu, ukrytého kdysi dávno bohy v Černém lese. Toto počínání je nanejvýš odporné a zaslouží trest. Jsem rád, že trpasličí bojechtivost a válečný um mohou posloužit dobré věci. Dokážeme to však i v samém počátku obnovy světa ? Co když se Lidem z východu podaří objevit poklad dříve, než naše první šiky proniknou na jejich území ? Co skrývá to tajemství ? Zlato ? Magii ? Sílu života ? Dost ! I kdyby samo peklo stálo před branami lidských obydlí – trpaslíci pomstí duše nevinných a naučí lidskou rasu úctě k tajemnu !

... den desátý věku Třetího

Tak je to konečně pravda ! Jdeme do boje! Před chvílí skončil velký ranní briefing všech trpaslíků kolem hlavního stanu. Spyro nám ukázal stručný bojový plán a strategii, podle níž bychom se měli řídit. Za hodinu začíná porada užšího vedení, kam jsem byl přizván jako pozorovatel. Jdu si sbalit věci a nabrousit sekyry.

Je čas oběda. Už od rána je všude shon a povyk. Ve vzduchu jde cítit napětí a bojovná nálada. Každý něco nosí, brousí, řeže, balí nebo upravuje. Ve stanu se sešlo kompletní vedení, včetně několika hlavních velitelů nejlépe opevněných pevností. Debata trvala celé dopoledne. Spyro navrhl plán, poslat do boje právě velitel těch nejlépe opevněných pevností. Zde by se měli ukrývat ostatní trpaslíci a bránit tak sídla těch, jenž povedou své šiky proti lidským obydlím. Ministři předložili detailně propracovaný plán ofenzívy. S tímto plánem nemůžeme prohrát! Každý se odebírá do své pevnosti, připravit se na boj a zařídit poslední přípravy.

Říše Východních lidí se rozkládá na východ od Černého lesa a Spojené řeky. Je to země jedné velké planiny. Jejich hlavní vojenská síla se skýtá v těžké jízdě a pěchotě. Nejsou tak početní a houževnatí jako My, ale i přesto bychom neměli nepřítele podceňovat. Povel k útoku je stanoven dvě hodiny před dnešní půlnocí. Hlavní směry ofenzívy by měli procházet severně podél Východních hor a jižně přes řeku. Tím bychom měli nepřítele zaskočit a zaútočit do jeho týla, navíc se vyhneme Lesu, kde se jistě skrývá mnoho špehů.

Už se smráká. Před chvílí dorazily, spolu se mnou, poslední karavany zlata od našich spojenců, takže budeme moci vyplatit našim vojskům žold. Když už mluvím o našich armádách, jsou složeny z velezkušených bojovníků, Drakobijci, tak se jim říká v tomto světě. Mnozí si myslí, že se jedná o skutečné profesionální dračí bijce, a proto jich je málo. Skutečnost je však zcela jiná. Jsou to vysloužilí vojáci, dobrodruzi a nájemní žoldáci. Nechávají se najímat jako rychlá síla, která během hodiny je a také není. Svůj název dostali podle své chrabrosti. Dostanou-li dobře zaplaceno, jsou ochotni pro svého „pána“ bojovat i s draky. Často se jim smějeme, že potřebují peníze, aby draka uplatili a on se jim sám vzdal, My to děláme zadarmo a pro potěšení. Začínají přicházet první skupiny vojsk z ostatních pevností, času je ještě dost.

Je těsně před útokem. Veškerá vojska se shromáždila na prostranství před Severní branou. Jsou jich tu statisíce! V čele ležení stojí hlavní stan, ve kterém se hoduje, jakoby bylo již po válce... Jak už to tak bývá, ti nejvyšší jdou příkladem a i zbytek vojska kolem ohňů spokojeně popíjí, zpívá a raduje se. Ač je nás tu jen „hrstka“ silný optimismus a odvaha nás činí nejsilnější armádou tohoto světa. Nemám strach a na neúspěch nepomýšlím.

Odbila desátá. Z plachty hlavního stanu se vynořily postavy a dali rozkaz k sešikování vojsk. Na vyvýšeném místě planiny promlouvá náš král k bojovníkům. Jeho projev je silný, nebojácný a optimistický. Každý drží v ruce pochodeň, takže z dálky ve tmě vypadá ležení jako obrovská hořící řeka. Domluvil. V ten okamžik se dala řeka do pohybu a rozdělila se v dva mocné proudy, obtékající kolem Nejvyššího. Jdu ke svým. Nastal čas boje, čas odplaty, čas vítězství!

...den jedenáctý věku Třetího

Přepad se dokonale povedl! Překročili jsme řeku i hory a nepřítele zcela zaskočili. Jednotkám bylo nařízeno plenit co možná nejvíce a prozkoumat důkladně terén pro další útoky. Vracíme se k táboru. Jen co nabereme síly začneme s útokem nanovo, tentokrát již směřovaný na ničení budov.

Je odpoledne. Podle zpráv obdržených z domova, severní křídlo postupuje zatím bez větších problémů a ničí jednu stavbu za druhou. Já však při přechodu řeky narazil. Mým cílem se stala pevnost vazala Fofra a přilehlá vesnice.

Jen co jsme se přiblížili k řece, hlásili zvědové pohyb stínů na horizontu. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Podle průzkumu byli vesnice slabě bráněny a ani při nočním přepadu jsme nezpozorovali žádné obrněné milice, tudíž jsem se domníval, že jde o prchající vesničany ... Právě když se polovina vojska brodila přes řeku, zahalila se obloha do šedého stínu. Pohlédl jsem na ten podivný úkaz a … „Kryjte se !!!!“ Mračno šípů snášelo se jako tichá smrt z nebes. Mnoho mích mužů padlo. Tasili jsme zbraně a kryli se štíty. Další mračno – tentokráte již bez větších ztrát. Okamžitě jsem dal povel k útoku na protější křoví, kde se již zřetelně skrýval nepřítel. Deset metrů před břehem se srazili první bojovníci s obráncovou pěchotou … Málo početná skupina měla být v mžiku rozprášena, ale nastaly další komplikace. V samém shonu jsem si nepovšiml brodící se nepřítelovi jízdy kousek proti proudu řeky. Ta okamžitě vyrazila tryskem na opuštěné jednotky na břehu. Začala lítá bitva. Seskočil jsem z mého věrného poníka a vrhl se mezi koně, kde byla situace nejvážnější. Voda nás oproti vyšším lidem značně omezovala v boji, ale bojová zuřivost nás nakonec dovedla k vítězství. Boj skončil. Obránce byl rozprášen a řeka se po proudu zbarvila krví.

Posbírali jsme raněné a s eskortou je odeslali od tábora. Se zbytkem mužstva jsme vyplenili část nejbližší vesnice a vydali se zpět. Po návratu nás zbyla jen polovina. „Toto už se nesmí opakovat!“, křičel na mě Spyro, nevalně nadšený mým dopoledním výkonem.

Odpoledne jsem vybral poslední zásoby z mé pevnosti a doplnil stavy. Opět jsme se vydali na výpravu, tentokráte již mnohem opatrnější a zkušenější. Odpor nás po cestě nečekal, takže vesnice, jenž byla dopoledne zanechána v polorozbořeném stavu, lehla popelem.

Je večer. Do rukou se mi dostává zpráva o dnešních akcích. Severní křídlo postupuje bez větších problémů do nitra lidské říše a ničí vše co mu stojí v cestě. Jižní křídlo postupuje pomaleji, ale pouze proto, že váže větší část nepřítelových sil. Zpráva také obsahuje i válečné operace soupeře na naše základny. Nejsou to nijak velké ztráty, ale jejich výhoda tkví v menších ztrátách a vyšších ziscích oproti nám. Proto musíme být opatrní a také bránit. Vrací se další armáda, jdu se podívat...

...návrat poslední armády mnohé z nás zaskočil. Ginger předložil poselství od královny Laury, vůdkyně lidí. Jeho obsah nám zůstal skryt, neboť jej Spyro roztrhal na kusy a vhodil do ohně. Řekl nám, že jsme byli nazváni podvodníky a tyrany, když jsme napadli jejich země. Lidé prý nemají nic co dočinění s událostmi, které se dějí v Černém lese. Nebudou tedy bránit své hradby a obléhat naše na důkaz pokory agresorům. Dále se v dopise psalo i něco jiného, ale to už vyřčeno nebylo. Toto bylo moc i na trpasličí čest, ještě ten večer byli vypraveni poslové do lidských zemí a celý konflikt byl zažehnán. Vojska v útoku byla ponechána a čekalo se na jejich návrat.

...den dvanáctý věku Třetího

Dnes vstávalo slunce rudé, neboť včera večer padly poslední z obětí konfliktu. U snídaně bylo živo. Každý se chvástal svými nesčetnými úspěchy a předhazoval, kolik že to vlastně nepřátel pobil. Největší stal se však Boby. Jeho poněkud troufalý nápad, nalákat hrstkou vojáků nepřítele do hustého lesa a tam je se zbytkem zcela nečekaně pobít a zajmout, byl skvostný. Oplátkou mu bylo následné neohrožené drancování mnoha vesnic, které zůstaly nechráněny. Jeho výsledků povšiml si i Nejvyšší a proslýchá se něco o udělování válečných zásluh. Ze srdce mu to přeji.

Je po obědě. Právě skončila slavnostní ceremonie, kde byla vyzdvihnuta Bobyho léčka a za jeho chrabrý čin přidělena cena Zlaté sekery. Také bych chtěl být obdivován jako on, ale musím ještě přečíst hodně knih s válečnou strategií, abych dosáhl alespoň podobných výsledků. Vracím se do pevnosti, abych vydal povely k zúrodnění nově nabytých oblastí.

Je skoro půlnoc. Nemohu spát. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Když jsme projížděly se správci kolem nových hranic mého horského úseku, usedli jsme u bystřiny, abychom se osvěžili. Nevím jak, ale znenadání objevila se na cestě před námi postava a mířila přímo k nám. Dal jsem povel k ostražitosti, neboť postava byla zahalena v černé kápi a nejevila nejmenší snahu navázat komunikaci. Když přišla až k nám, zastavila se. Nastalo hrobové ticho, které rušilo jen zurčení vody. „Kdo jsi a co tu pohledáváš ?“, otázal jsem se nebojácně. Postava v mžiku smekla kápi a v ten moment poznal jsem v ní Knighta. Ano, právě toho Knighta, o kterém v tomto světě kolují stovky historek, právě toho Knighta, kterého mnoho lidí nenávidí a jiní obdivují. „Jsem na cestě do mého sídla, je nedaleko odsud. Ale co tu pohledáváš ty ?“ „Obhlížím si své nově nabyté území, které jsem si v boji poctivě vydobyl!“ Postava se tiše ušklíbla a zřel sem na ní známky pohrdání. „Čemu se směješ ? Pochybuješ snad o mém nároku na tyto pozemky ?“ „Ale kdepak,“ odvětila postava, „nejspíše budeš právoplatný vlastník této půdy, ale copak to „poctivě vydobyl“?“ Nemohl jsem se mu již dívat do očí. Neskonalá zloba v jeho pohrdání, které mě uráželo stále víc, se stupňovala. Trpaslíci šli do boje s čestnými úmysly pomoci obyvatelům Černého lesa a ne jako drancující a krvežíznivé bestie. „Nevíš co všechno stálo za naším útokem!“, rozkřikl jsem se. A postava stále v neochvějné své pravdě, popíjejíc křišťálově čistou ledovou vodu z potůčku, pokračovala: „Ale vím, vím dokonce o tvé trpasličí kronice, kterou píšeš. Znám i její obsah.“ Byl jsem dokonale zaskočen. Vždyť v kronice jsou všechny informace, které znám, takže ví minimálně toliko co já. Navíc jsem nedokázal přijít na to, jak se mu mohl obsah mích run dostat do rukou, ale těšilo mě, že mé písmo vešlo ve větší povědomí a neomezuje se pouze na mé trpasličí bratry. „Abych pravdu řekl,“ pokračovala postava, „tvé báchorky zdají se mi směšné. Hledat záminku v pomoci lesním tvorům, abyste Ty i ta Vaše banda liliputů mohla beztrestně plenit území jiného národa mi přijde odporná! Piš si co chceš, pravda stejně jednou vyjde najevo!“ V ten okamžik přehodil si přes hlavu plášť a než sem se vzpamatoval, byl pryč.

Od té chvíle nemohu myslet na nic jiného. Hlavou se mi honí myšlenky, zda-li mé kronikářské schopnosti již nejsou minulostí. Zda nešlo o pouhý rozmar mé osoby, vyniknout z řad „obyčejných“ bojovníků. Proč ponižuje trpaslíky urážlivými výrazy a opovrhuje naší snahou pomoci ? PROČ ?? Možná jsou pravda ty historky, popisující ho jako zatrpklého poustevníka vyhledávajícího konflikty, ale co když mluvil pravdu ? Pokusím se usnout a zapomenout na tyto chmury...

...den třináctý věku Třetího.

Jedu spěšným povozem. Ráno mě vzbudil posel s naléhavým vzkazem, abych se neprodleně dostavil na velitelství. Uvidím co ode mě budou chtít. Snad se neděje nic vážného?

Sedím na Zelené louce a pokuřuji fajfku. Opravdu je skvělý. Nemohu stále pochopit, jak to může ve svém pracovním vytížení zvládat. Spyro sklízí můj nejhlubší obdiv. A proč ? Povedl se mu opravdu nevídaný kousek. Poté co jsem včera odjel, obeslal posly naše spojenecké krále. Obsah dopisů zůstal skryt nejen poslům ale i ostatním ministrům. Ještě tu noc dorazili kurýři s odpověďmi a ze zpráv, které se mi donesly, zářil vůdce blahem, takže dopisy nejspíše skrývali kladné vyrozumění. Dorazil jsem právě k obědu, když seděli všichni u slavnostní hostiny ve Stanu a chystali se hodovat. Zaujal jsem tedy své místo a čekal co se bude dít. Dřív než mohl Ginger načnou první soudek se svým božským pivem, zabouchal král, k nelibosti ostatních, jenž už pivo v sudu hltali očima, tuplákem o stůl. Veškerý shon kolem narážení sudu ustal a pozornost se soustředila na mluvčího. „Dovolte mí drazí, abych vám oznámil, že kolem dnešního pozdního odpoledne, k nám dorazí karavany našich přátel a dobrovolníci, kteří nám pomohou budovat naše tábory a osévat pole. Práce se oproti naší samostatné několika násobně urychlí, zefektivní a dá nám náskok před dotírající konkurencí!“ Všichni chvíli mlčky přihlíželi na široce se umívajícího Spyra a když nám došlo, že to opravdu není pouhý vtip, dali jsme se v jásot. Tento počin je vskutku velkolepý a myslím, že co má paměť sahá, tak v dějinách tohoto světa obdoby nemá. Jen kdyby se vše podařilo jak je naplánováno.

Mou euforii, však tížila otázka, co se stane s trpaslíky, až je všichni dosavadní přátelé opustí ? Vždyť kolik toho dali trpaslíci světu a kolik toho dal svět nám ? Všechny finty publikujeme ostatním, v dobré snaze jim pomoci, ale co když se jednou naše zbraně obrátí proti nám ? Neměl bych tolik pochybovat, nebo mi zakážou psát z důvodu podkopávání morálky...

Vše proběhlo podle plánu, dobrovolníci dorazili, karavany přijely, práce ihned započaly. Bylo mi líto velitelů, kteří se neúčastnili „efektivní výstavby“, z důvodu odmítání netrpasličích zdrojů. Jejich vlastenectví je vskutku příkladné, ale pomůže-li to dobré věci, snad by se dalo pár morálních pravidel obejít a těšit se z celkového díla, než z důkladného zkoumání jeho částí. Udolie Tienov, Gereth, Nirma, Zlatá stezka, Krakhozia a Proxiland – všechna tato města čítají již rozlohu přes sto tisíc správních území. Trpaslíci opět vévodí tomuto světu.

...den čtrnáctý věku Třetího

Já věděl, že se něco pokazí. Safriš, zase ty demoralizující řádky, ale … Když nadešla noc, jali jsme se slavit. Naše země se za jediný den rozšířili jako štoly na diamant, při objevení nové žíly. Pivo teklo proudem, bujaré oslavování nebralo konce. Ještě před tím, než byla naražena jubilejní 387 bečka s pivem, dal vůdce povel k přesunu karavan a našich dobrovolníků, do jiné části světa, k jiným národům, přesně tak, jak bylo psáno ve smlouvě. Bohužel nepovšiml si, že jim dal špatnou mapu a místo do království Tygřích lidí, je zavedl přímo na dvůr Aslanova sídla. I vrátili se zpět. Ještě včera večer je prý Spyro odeslal, tentokrát se správnými mapami, tam, kam měli jít již prvně.

U snídaně bylo dusno a ticho. Možná proto, že se nám nepovedlo to co jsme chtěli, tak jak jsme chtěli, nicméně nikdo nikoho z ničeho neviní, i tak jsme našemu chlebodárci vděčni za tento počin. Větší vinu bych však dával deprimující situaci, že jsme vypili zásoby piva na další měsíc … Ginger je v depresi. Určitě si pod slovy: „Chlapi já vás dnes večer zvu.“, nepředstavoval, že mu vysušíme jeho sklepení na týdny dopředu … Proto chci rozběhnout sbírku „ Složíme se na další!“.

Odpoledne. Sbírka se nesetkala s velkým nadšením. Jsou… spíše Jsme držgrešle, jak se o nás vypráví. Když jsem přišel za Katamarem, odkázal mě s třemi stříbrnými dál, že on víc neměl. Nepozdávalo se mi to, protože minimálně 196., 248. a 871. jubilejní bečku vypil on sám. Stejný ohlas zazněl i u ostatních. Přesto se mi podařilo vybrat alespoň na prvních 115 jubilejních beček, takže Ginger tenhle týden mít pivo bude, zbytek asi budeme muset vyúčtovat jako „vládní náklady“.

...den patnáctý věku Třetího

Dnes se dostalo speciálních privilegií táborům, které překročili limit 100 000 území. Jejich velitelé mohou již nakládat s vlastními zdroji, jak uznají za vhodné, aniž by potřebovali souhlas vůdce. Samozřejmě musí odvádět daně do rasové pokladny. Tohoto práva neprodleně všichni využili. Ne že by měli dost centrální vlády z královských rukou, ale všichni se snažíme odlehčit našemu Nejvyššímu břemeno kralování. Snad se nám samotným povede stejně dobře, né-li lépe?

...den šestnáctý věku Třetího

Dnes se nedělo nic zvláštního. Sedím na Zelené louce zcela osamocen a pokuřuji z fajfky. Každý si užívá nové „hračky“ a vede si tábor sám. Doufám, že má samota brzy pomine … A co, jdu do hospody!

...den sedmnáctý věku Třetího

Hrom aby do toho...!!! Zlatá válka!!! Ale nebudu se přece nervovat, jsem už starý. V mém věku má trpaslík odpočívat, psát paměti a chodit do hospody … jenže mě už ani to sedění v hospodě nebaví !!! Když jsme se na začátku Věku opět všichni střetli, věřil jsem, že svůj „Věk návratu“ prožiji s přáteli v nekonečných pivních hádkách o zlatě, hrdinství a nepřátelích, ale copak to jde když všichni staví své země a na přátelského ducha se jim nedostává času? Vím, že na tom nesu svůj podíl viny jako ostatní. Jedu za Spyrem, snad si najde chvíli na rozhovor se starým kmetem.

...den osmnáctý věku Třetího

Deník jsem opomněl včera doma, ale snad si vzpomenu jak můj/náš výlet probíhal. Slunce se zrovna přehouplo do druhé půle svého dne, když jsem dorazil do hlavního stanu. Spyro seděl u velikého kamenného stolu, zavalen množstvím rukopisů, dopisů, popisů, spisů a kdo ví čeho ještě. Nesměle jsem se jej otázal, je-li zaneprázdněn. Zvedl hlavu a mohutným máchnutím ruky poslal stohy papíru k zemi. „Jen dál, jen dál starý brachu. Konečně něco co mě vysvobodí z toho nekonečného přemýšlení.“ Potěšilo mne, že si najde trochu času na rozhovor se mnou. „Přišel jsem poklábosit. V mém panství vše jen vzkvétá a není mne tam třeba.“ S konstatováním stejného postoje ve svém táboře, dal Spyro povel k zapřáhnutí spřežení horských poníků. „Pojď zvu tě na pár tupláků!“

Netrvalo ani dvě hodiny a ocitli jsme se v Zrzavém trpaslíkovi. Ginger nás vítal s otevřenou náručí. Přinesl nám pivo a své nejlepší lahůdky. Poťouchle se přitom usmíval, když se nás ptal, jestli dnes hodláme platit, nebo má jít zamknout pivní sudy do nejspodnějšího sklepení. Smáli jsme se z plných plic a Spyro přislíbil vyrovnání dluhu při další návštěvě. Po vydatném obědě, a plném zaplacení útraty, jsme se rozloučili se Gingerem a vydali se dál.

Jeli jsme bez cíle neznámo kam. Obdivovali jsme krásy hor a množství zvířat na nich žijících. Když se setmělo, dorazili jsme na Zelenou louku. Poníky dali napojit k nedaleké tůňce a sami se utábořili pod stromem na okraji louky. Oheň plál, hvězdy svítili a silný tabák v našich fajfkách dával idyle táboření zvláštní jiskru. Dali jsme se do řeči. Našim tématům neuniklo snad nic, ale nejvíce mi v hlavě utkvěla debata o časech, jenž jsem na svých poutích světem propásl.

Spyro mluvil o tom, jak si jednotlivé národy vydobyli svá místa v tomto světě. Jak se elfové z rodu Eledhel usídlili v lesích kolem Elvandaru. Zde žijí v míru se Západními lidmi. Východní lidé, prý osídlili dálný východ tohoto světa, až za Černým lesem a za horami, jenž nesou název Vysoká pevnost a zastavilo je až Moře pláče. Moredhel, bratrský národ elfů Eledhel, vystavili si svá města daleko na severu od Ostrovního království, ale část se usadila kolem hvozdů Zeleného srdce. Gnómové zakotvili v Calanastijských horách a jejich příbytky sahají až k Šerému lesu. Mluvil o Goblinech a Trollech, jenž obývají Pláně Isbandie a přilehlá území. Zmínil se také o jakémsi světadílu Novindus, kde sídlí nejen bohové tohoto světa, ale i rasy Tygřích lidí na jihu a Pantathianů na severu. Největší zvláštností však byli národy Tsuranů, Thunů, Eldar a Cho-ja, které se pomocí časoprostorových trhlin dostávají do našeho světa. Došla i řeč na trpaslíky, jenž museli hájit mnohokrát svá území v Šedých věžích, Dorginu i Kamenné hoře. Tato debata mi rozšířila obzory a doplnila mezery, jenž byly ve znalosti tohoto světa opravdu velké.

...den dvacátý věku Třetího

Je odpoledne. Sedím u oběda se svými správci. Debata se týká nově nařízených daní, které byli trojnásobně zvýšeny. Ujišťuji je, že se tato změna našeho tábora nijak nedotkne a pomůže celkově všem trpaslíkům. Na včerejší poradě všech trpaslíků se totiž rozpoutala vášnivá debata. Původně bylo navrženo, aby země dostávající území od bohů, platili každý metr a tím tak plnili rasovou kasu. Proti tomuto návrhu se zvedla vlna kritiky. Nikomu se nechtělo platit za území, jenž nám je bohy přiděleno. Všichni se však shodli, že díra, která vznikla zaplacením našich dluhů v Gingerových zásobách, nemůže být ponechána dlouho a v národním skladě by se mělo válet více zlaťáků, než myší hodujících na obilí. Proto byl návrh pozměněn a vyspělým táborům byly zavedeny vyšší daně. Na tento návrh všichni přistoupili, byť vidina trojnásobných daní některým křivila vous do prapodivných tvarů.

Když už mluvíme o našich „táborech“. Ony to už nejsou pouze tábory, které kdysi čítaly pár budov, dobrovolníků a skromné zásoby. Z těchto pevnůstek na svahu hor se stala dobře bráněná města, obehnaná hradbami a čítající již desítky tisíc obyvatel. Z vrcholů, zde stojí města, je vidět až na úpatí hor a pak daleko do dály. Ruch v ulicích na povrchu, kde obchodníci nabízí zboží z širého okolí, je stejný jako hluk v podzemních šachtách zlatých dolů. Dělníci pracují ve směnách neustále po celý den. Pouze tak můžeme efektivně využívat surovinová bohatství hor. Každé město vlastně žije na dvou úrovních. Nadzemí a podzemí, které má stejně spletitou strukturu chodeb jako ulice na povrchu. Bílé kamenné věže ční nad městy jako horské štíty v pohoří. Brány, chrámy, domy, cechy, zbrojíře, kasárna, hospody, dílny, monumenty – to vše a mnohem více již naše města skrývají ve svých útrobách...

Avšak není doba radostná jako dříve. Ze světa zvěsti jdou, že zdatní elfí farmáři od Elvandaru svá území rozšiřují neuvěřitelným tempem. Podmaňuji si hvozd za hvozdem, strom po stromu a staví si svá obydlí. I jiné národy vystoupily ze stínu trpaslíků a ukázali své budovatelské dovednosti. Lidé z východu, Moredhel a mnozí další se tlačí na výsluní blahobytu a chtějí nás předehnat. Trpaslík se však nikdy nevzdává! Nabrousíme krumpáče a sekyry a vydáme se opět dobývat suroviny pro stavbu nových budov!

...den jednadvacátý věku Třetího

A je to tady. První hlasy po válce … Ráno ve Stanu bylo velmi bouřlivé. Někteří z nás si stěžovali na elfi, kteří již nebezpečně blízko našim hranicím zúrodňují pole a chtěli vykonat hrdelní nápravu. Jiní, umírněnější trpaslíci, nesdíleli stejný názor a chtěli elfům nechat volnou ruku. „Dokud nejsou u úpatí hor, jsou pro nás neškodní.“ Toho se však chytli radikálové a argumentovali tím, že až se elfové ocitnou u úpatí hor, nebudou v rukou třímat farmářské náčiní ale zbraně a to už bude pozdě. Ministři v čele s králem nechali vyklidit Stan a jali se diskutovat. Kdo ví jak tato situace dopadne ? Jsou to mírumilovná stvoření a duše lesa a život stromů je jim nadevše, ale necháme-li je v klidu žít, nestaneme se nakonec jednoho dne My jejich kořistí ? Je to těžká situace a nechtěl bych být v kůži toho kdo rozhodne. Snad ale rozhodne správně...

...den dvaadvacátý věku Třetího

Situace s elfy vypadá nadějně pro ty, kteří se připravovali v boj, ale žádná velká zbrojní opatření se nechystají. Bylo preventivně nařízeno skladovat suroviny a nehloubit další štoly. Vedení si vyžádalo naši trpělivost, abychom mohli objektivně posoudit, zda jsou pro nás naši západní sousedé hrozbou či ne. Byl též vznesen názor, postoupit dále z Šedých věží a znovu osídlit zbořené město Dorgin, nalézt opět jeho ztracenou slávu a věhlas. Tento návrh byl přijat s velkým nadšením, ale z důvodu napjaté sousedské situace, byla jeho realizace odložena na neurčito. Vypadá to na další klidný prosluněný podzimní den...

Je pozdě večer. Právě jsem se vrátil z celosvětového obchodního sněmu. Když jsem odpoledne kráčel ulicemi svého kamenného sídla, na náměstí, kde obvykle stávají kupci, jsem viděl jen shon a povyk. Ihned jsem zamířil tímto směrem, abych zjistil důvody tohoto neklidu. Vstoupivši na náměstí, mí věrní bratři a sestry mne vítali hlubokou poklonou, jejich úctu oplatil jsem vděčným pokynutím ruky a tázal se jednotlivce z davu, nač ten vzruch ? „Můj pane, tato skupina obchodníků přijela z dalekých končin se svým zbožím. Jeho kvalita je stejná jako dříve, ale cena vzrostla o horentní sumy! Jídlo všech druhů narostlo o 75 procent, kámen pro naše zručné kameníky o 100 procent, dřevo na výztuž podzemních štol a stavbu budov o 125 procent a železo k výrobě zbraní o 140 procent! Můj pane, oni tvrdí, že tato cena jest v celém světě nově zavedena a nikdo neprodává ani levněji ani dráž.“ Chvíli jsem stál v němém úžasu, nárůst cen byl tak velký, že jsem si jej nedovedl představit. Jen co jsem se vzpamatoval z leknutí, přiskočil jsem k jednomu z těch lotrů, jednou rukou jej chytil za cíp košile a druhou si zlověstně poklepával na sekeru visící za opaskem. „Dobře si rozmysli co mi teď řekneš, mladý muži! Chceš-li na mém lidu vydělat peníze, radím ti dobře, sbal si svých pár švestek a táhni spolu s ostatními ven z mého domu!“ Kupec vyděšený mou zuřivostí, třesoucí se rukou ukázal na nebe a chvějícím se hlasem odvětil: „Ctěný vládce tohoto města, chápu tvůj hněv, ale má slova jsou pravdivá. Bohové nařídili všem prodávat za vyšší ceny, aby se suroviny těžily a získávali ve všech místech světa rovným dílem. Tento čin by měl vést ke zpestření činností každého národa. Tak pravili kněží našich domovů.“ Právě když jsem se chystal toho nestoudného darebu vlastnoručně vyhodit ze svého sídla, přiběhli kněží z našeho chrámu, mnohem výše položeného než město samo, a už z dáli volali: „ Pane náš, máme pro tebe neradostnou zprávu! Bohové se rozhodli navýšit cenu suro ...“. „Dost! Už jsem slyšel. Proč vám to ale trvalo tak dlouho ? Vždyť tito kupci vyrazili ze svých stanovišť již ráno. Kde jste se loudali ??“, tázal jsem se uřícených běžců v dlouhých šatech, které sotva popadaly dech. „Náš vládce, omluv to zpoždění, ale tato zpráva donesla se nám jako blesk z čistého nebe. Navíc na vršcích hor řádí již od rána podzimní bouře a nebylo jednoduché se dostat do města.“ Pln rozpaků a otázek jsem se omluvil obchodníkům za své neotesané jednání, uklidnil jsem dav na náměstí a poslal kněží do svých komnat, aby se občerstvili a nabrali sil před zpětným výstupem do jejich působiště. Dal jsem si zapřáhnou bryčku a jel jsem do centra všech obchodníků.

Netrvalo ni dvě hodiny a stanul jsem před tábořištěm všech obchodníků, obchodníčků a šmelinářů, ať už poctivých či nepoctivých. Jejich domovem je vlastně jedno obrovské náměstí, tržiště, kde se všichni předhánějí, jen aby měli lepší ceny než ostatní. Dokážete zde koupit cokoliv od koření, šperků, potravin, až po zbraně, zvířata a umělecké skvosty. Uprostřed náměstí stojí jediná kamenná budova tohoto tábora a zde sídlí „dozorci obchodu“. Než jsem vstoupil do hlavní místnosti, srazil jsem se ve dveřích se dvěma postavami, nejspíše to byli troll a elf. Pomyslil jsem si, že nebudu jediný, kdo si přijel stěžovat na změnu cen. Ve velké zdobené síni, byla vedena tvrdá a otevřená diskuse. Mnoho z ostatních obyvatel tohoto světa odmítalo tento božský návrh a chtěli se domluvit na jednotné prosbě všech národů, aby bohové vzali svůj verdikt zpět a uvedli zboží do původních cen. S tímto ale nesouhlasili jiní. Chválili myšlenku bohů a domnívali se, že jejich nápad povede ku prospěchu celého světa, jakožto každého národu zvlášť. Jiní se odkazovali na vyostřující se spory jednotlivých aliancí a obviňovali druhé, že to byl jejich nápad a s pomocí bohů tak získali dřívějším nákupem surovin velký náskok před ostatními. Obvinění se však bránili, že s tím nemají nic společného, že rozhodnutí bohů je zaskočilo stejně jako všechny v tomto světě. Tuto odpověď ale všichni zpochybnili, znajíce pověst svých oponentů v debatě. Chvíli jsem mlčky poslouchal a nakonec řekl i pár svých názorů na tuto situaci. Debata neutuchala ani po několika hodinách. Všichni už byli unaveni z nikam nevedoucího hašteření, a tak byl nový „ceník“ akceptován. Rozpory mezi jednotlivými národy ale opět narostly. Kdo ví jak vyústí tato situace? Stane se opět obchod výnosným artiklem? Nebo si Ti, co mají blíže k bohům, budou moci určovat co by se jim zrovna v danou chvíli hodilo a tím nečestně vydělávat nad ostatními? Nebo snad se my, zastánci starých cen, mýlíme a nevědomky ničíme dobrou věc, která pozvedne náš svět na vyšší úroveň? Kdo ví, to ukáže pouze čas...

Poslední zpověď stařešinova

Ach, jak smutný konec čeká nás, nepřemůžeme-li vlastní osud. Již třetí den zápasí naše vojska s nepřítelem. Jejich boj zdá se vskutku obdivuhodný. Jen co posbírají raněné na válečném poli, už pospíchají na hradby svých hradů, aby odrazili protiútok. Řady jejich již značně prořídli - z nekonečných zástupů zbyl šik o dvou řadách, z ohnivé řeky vysychající potůček. Oproti tomu náš sok vrhá do útoku stále stejně početné legie krvelačných nájezdníků. Je opravdu tak silný, nebo seznal božská tajemství a pomocí magie čaruje nekonečné zástupy bojechtivých služebníků? Kdo ví, snad jen trpká myšlenka vlastní prohry nutí mne k obviňování jiných namísto sebe sama a uvědomění si vlastní neschopnosti. Dost - takto přece trpaslík nejedná. Už mi zbývá tedy jediné, odejít a nedat protivníkovi možnost rozedrat mé panství na kusy. Neobstál jsem v těžké zkoušce, nemám proto právo sedět kolem stolu vedle takových, jejichž velikost mi byla vždy inspirací. Spyro, Katamaru, Boby, Ginger, Geri, Posol, Borin a jiní stali se živými legendami tohoto světa - hájili čest trpaslíků a udávali směr, jenž byl vždy přínosem. Vždy sem věřil, že jednou též zapíši své jméno do Svaté skály a zvěčním se tak pro své potomky, jako jeden z mnoha budovatelů tohoto světa. Nepodařilo se, zanikne tedy mé jméno, spolu se svou domovinou a nikdo za pár let nevzpomene na mne. Snad je to tak dobře. Nuže, čas se naplnil. Vystoupivši po kamenném schodišti, spojující dvůr a nejmohutnější hradby, se zastavil mezi svými muži se slzami v očích a stál. Kdybych jim jen mohl vyslovit svou vděčnost. Bili se pro mne a já je zklamal, takový tedy vůdce hájil tyto hradby. Zvědové hlásí další voje postupující naším směrem. Zůstat a bojovat, či ustoupit a zemřít ? Nemám strach ze smrti, ale jejich duše mi nepatří. I oni vědí, že se smrt neodvratně blíží, ale stojí jako by jich tu bylo tisíc a ne dvě stě. Neochvějně, s odhodláním, jiskrou v oku, pevnou rukou a klidem v srdci stojí a čekají až si pro ně nepřítel přijde. S tímto bych nemohl žít. Postavil se na nejvyšší stupínek hradeb a zvolal: "Vy, mí nejbližší, bránili jste dobře tuto zem, ale je čas odejít - ať už čestně nebo ne, nepřítel nad tímto královstvím zvítězil a nyní nás čeká jen konec. Běžte do hlavního tábora, Vůdce si vás jistě brzy požádá a bude moci pomstít své rodiny. Běžte a odpusťte... Nikdo se zprvu nehnul, ale když se k nim otočil zády, poznali naléhavost jeho slov. I poslední osadníci vyklidili tábor a zanechali krále samého v jeho hradě. Tak tedy končí nadlouho mé působení v tomto světě. S hlubokým zármutkem v srdci otočil se naposled a rozhlédl se po svém domově. Pak už jen padaly pochodně do sklepů, na střechy, do skladišť ... a když se celé město vzňalo a plameny stravovaly jednu budovu po druhé, odložil korunu na trůn a odešel velkou jeskyní do nitra hory ...

I zahalilo temno naše duše, když se k naším uším donesla zpráva z panství Krakhozie... Rezek Rudovous, jeden z nejstarších z nás... Rychle sbírám několik jednotek shromážděných v Holmgardu a vyrážím směrem Krakhozie... Už z dálky je vidět černý dým stoupající k nebesům. Slzy se mi derou do očí když vidím hrad rozbořený a v rozvalinách, kolik práce to dalo vystavět toto sídlo, kolik soudků Gingerova piva jsme v něm vypili... a dnes tu stojím v doutnající bráně a krása tohoto místa již zůstává jen v mých vzpomínkách...

Sám půjdu dnes večer ke Svaté skále a se slzami v očích vytesám jméno Rezka Rudovouse zlatým písmem...

Hora skrývá spoustu tajemství... kéž jednou svá tajemství vydá a pomůže trpaslíkům v nouzi...

Rudovousý přízrak

Ztemnělý podvečer horské krajiny. Procházíš se po dlážděných ulicích skalního města, pln radosti a jistoty míru. Jdouce skromným náměstím pod věžemi kasárna tvé vlasy zavanou ve větru. Kdes tem vítr vzal se tu? Vždyť ani jeden sval nezacítil ten jemný chlad zdejších poryvů? Otočíš hlavou a zříš šíp zabodnutý v nedaleký dřevěný sloup. Pln strachu chceš vykřiknout: " Pozor! Kryjte se! Útočí!", ale nemůžeš ni hlásky vydat. Další pohyb hlavou, další div. Vysoko nad městem, na sklaním výběžku, zahalil plášť postavu měsíčním svitem ozářenou, jenž skryta ostatním zmizela neznámo kam. Kdo to? Vrah či špeh? Proč já? Nebo ne? Opět si prohlížíš šíp, jenž ti odhaluje další ze svých tajemství. Přivázáno jest na něm psaní. Vzpomenuvši si na minulý shon, běžíš na náměstí v střed davu a dáš se hlasitě číst:

"Krásný večer všem mým bratřím,

řady naše rozšířili se o několik nových trpaslíků. Buďte tedy vítáni a dobře važte činu svého, že tak skvělou rasu je Vám možno sdílet. Ze srdce Vám přeji úspěchy mnohé. Však teď povím, co srdce mé tíží. Mnoho zásob zřel jsem dnes na spáleništi Krakhozském - rozpačitě sledoval tu horu darů, jenž se sem dostala. Dlouho jsem přemýšlel k čemu asi ony věci slouží, až jediná myšlenka z oněch všech přetrvala. Sesbíravši rolníků a dobrovolníků místních, dal jsem odeslat suroviny zpět do Hlavního stanu.

Mí bratři, jistě jsem měl těchto darů využít na obnovu své země, však nyní slyšte - nenastal čas obnovy, čas bujný, čas krásný. Darů svých zpět berte a využijte. Pro mne jich zatím netřeba. Vždy Váš věrný Rezek.

S posledními slovy zjišťuješ, že šíp byl směřovaný přesně v dráze svého letu. Ne však útočný, nýbrž oznamný byl průlet kolem hlavy tvé. Předáváš dopis nově příchozím, jenž se dají hlasitě číst: "...

Kletba bohů

V podvečer seběhl se kolem Hlavního stanu velký dav. Všude byl shon a povyk. Uprostřed davu stálo několik vysoce postavených trpaslíků a drželo v rukou jakýsi cár papíru. Ostatní kolem nich vášnivě debatovali. Přišel jsi blíž do celé té skrumáže zrovna když se dali prostředníci hlasitě číst:

"Přeji všem krásný večer, mé srdce plesá, že trpasličí voje a země netrpí pod přesilou sokových armád. Četl jsem prohlášení vyvěšené na nástěnce Hlavního stanu a musím říci, že mé rozhořčení nezná mezí ... Bohužel jest tento svět tvořen spodinou všech nekalých živlů a, byť mě čeká jejich trest, i bohové sympatizují s těmito živly a nedokáží je svou mocí zkrotit. V nápravu, doporučuji, nevěřte, byli byste zklamáni jako já už tolikrát, ale je to věcí každého. Avšak jsem potěšen, že i ti, jenž se chovají podle zákonů tohoto světa dokáží bránit systém zákonů, viz věta: "Nevím kdo je pako když využíváš podvodů a pak si ho honíš na tom žes podvodně vyhrál-F*CK OFF ", která mě nevýslovně pobavila. Kéž je více takových co se postaví zlu a napraví tento svět.

Loučím se s vámi. Nehledejte mne, až příjde čas, najdu si vás opět sám. Rezek "

Otočil jsi se a klidným krokem jsi odešel k Zrzavému trpaslíku rozjímat o vlastních problémech.

Opět mě zabolelo u srdce při těchto slovech...

Pravda, nic než pravda...

pomyslel jsem si a pohlédl s nejistým očekáváním k již viditelných hvězdám rýsujících se nad našimi východními hranicemi... Snad jedna z nich přinese naději, my zatím musíme čekat, bojovat a doufat...

Odchod starců

I když studený vítr bičoval kamenné svahy hor, nebo rozezníval potemnělé uličky města, bylo cítit všude, že jest dnešní den dnem neobvyklým. Všude vládla poklidná až nostalgická nálada, radost a láska naplňovala mnohé domovy kam oko dohlédlo. Přišel čas zimní, čas odpočinku. Avšak nebylo vše tak, jak první pohled mohl napovídat.Od počátku zrodu nového věku nabyla trpasličí rasa mnohých starých tváří. Jako nikdy daly se krátké ruce do díla s vervou a chutí. Města rostla, bohatství a sláva opět doháněly svých starých pozic a vojska počala sílit. Pak přišlo mladí. Staří kmeti počali učit novou krev, neb jak zima přichází každý rok i oni počali pociťovat ztuhlost a bolest kostí svých. Mladá krev hltala zkušenosti nabyté starci a začala samostatně vládnout svým tvrzím. Pak přišli problémy - bohové nepochopitelně pokusili se otřást trpasličí vírou a dali jejich protivníkům v boji obrovských darů. Však nezůstalo těchto darů utajeno a svět volal po nápravě. Nic. Někteří padli hrdě v čele svých vojsk uprostřed válečné vřavy proti obrovské přesile, jiní propadli slabosti a zničili vše co jim patřilo. Ale trpaslíci opět ožili. Postavili padlé věže znovu, přeživší se uzdravili, víra zesílila. Semknul se kruh posledních a rozvíjel dál dobré jméno trpasličí. Avšak jsme to rasa válkou živená - přišel další boj. Snad ano, snad ne opět se ozvalo hlasů vytýkajících bohům jejich náklonost k nepříteli. Válka byla krutá a nelítostná, staří mazáci dnem i nocí útočili a mladí obdivovali jejich odvahu, um a neskutečnou radost při každé setnuté hlavě, každém rozehnaném šiku nepřítelově, každé vyhrané bitvě. Ale nepodařilo se - bohové zanechávajíc tento svět svému osudu, nehodlali řešit problémy, které sužovali mnoho čestných duší. I odešli první ze starců, hledat klid do své domoviny, do hor. S každým odchodem byl kruh slabší a slabší. A když nadešel slunovrat, válka skončila. Ze starých kmetů nezůstal skoro nikdo. Nyní mladá krev vládne silou, ctí, slávou a duší těch, co položili základ jména trpaslíků v tomto světě. Tak se psaly dějiny od počátku do dnešního dne.

Proto jen jednu věc mě nechtě říci, poslední:

Slyšte, Vy, kdož sekyru ponesete dále! My starci budovali jsme náš svět holýma rukama již od pradávna. Mnohé stalo se, co cti trpaslíčí uškodilo, ale stokráte více věcí stalo se, jímž trpaslíci charakterizovali svou povahu! Proto pamatujte. Čest a sláva jest jen jedna. Sejdeš-li ze správné stezky jednou, budeš odsouzen navěky. Bojuj jen za čest a slávu a nikdy né pro peníze a moc. Své přátele udržuj v srdci jako svých bratří a nikdy nedopusť, aby jim bylo ubližováno. Nepřítele se neboj a i v prohrané bitvě drž štít do posledního dechu. Veď své činy ku prospěchu všech, ne jen ke svému.

Po tomto nekonečně dlouhém příspěvku my dovolte rozloučit se s ostatními, kteří stejně jako já dali se na poustevníkovu cestu. Spyro, Gingere, Borine a další, bylo mi s Vámi ctí bojovat. Trpaslíci Vám to jistě nezapomenou. A Vy mladí, pamatujte kým jste! Nikdy se nezpronevěřte výhře na úkor cti. Jest zde již mnoho takových - proto buďte JINÍ, buďte TRPASLÍCI!!

Alianční smlouva

Dávno tomu co se pomatení kněží rozhodli, začít počítat dny dle nového kalendáře, jenž označili runamy, připomínající tvar "2.0". Z tebe již vyrostl statný a vážený trpaslík, což také dokazuje majestátný vous pohupující se na tvé bradě. Z člena hradní stráže si se stal velitelem královské gardy, koupil jsi honosný dům v dobré čtvrti skalního města, oženil se a čekáš potomka. Co víc si může muž přát??

Sedíš v hospodě nedaleko svého domu a zapíjíš s přáteli zdraví svého syna. Celá hospoda se raduje a burácí, pivo teče proudem a čas jakoby se zastavil. Až najednou tvůj zrak spatří něco, co se tomuto veselí protiví. Postava zahalená v kápi, sedí v rohu místnosti a její obrysy ozařuje jen dohořívající svíčka. V dobré náladě chceš rozveselit onoho samotáře a s rozesmátým obličej přisedáš na druhou stranu stolu. Postava nehnutě sedí se sklopenou hlavou. Roztrhané špinavé šaty, stará kožená brašna přes rameno a ošoupané boty od bláta v tobě budí dojem, že jde pouze o vandráka. Avšak z brašny vykukují smotané svitky čistého papíru a nádherný bílý husí brk. Tato anomálie tě upoutá, ale nevěnuješ jí velkou pozornost. Všimneš si, že už má skoro dopito a poručíš hostinskému další dva tupláky Gingerova piva, dáš se s ním do řeči. "Buď zdráv brachu! Tebe jsem zde ještě neviděl, odkud jsi?" Tulák nehne ani brvou, přineseného pití si ani nevšimne a dopíjí poslední doušky ze svého. "Jdeš zdaleka? Podle šatů usuzuji že ano. Nebo jsi snad právě spadl do louže?" Tvůj pokus o vtip dotyčného nikterak neobveselil, jen něco procedil mezi zuby. "Pojď! Připij si na mé dítě! Ať bohové dají a je to syn!" Pozvedajíc korbel doufáš na hostovo oslavné gesto, které však nepřichází. Tato situace se tě dotkne a začínáš být na mlčouna agresivní. "Copak? Někdo ti vyřízl jazyk? Nebo snad neumíš mluvit? Měl by si začít chodit do školy nebo požádat svou matku, aby tě to naučila!" S vítězným úsměvem a hlučným bouchnutím do stolu usedáš na lavici ... Postava zvedá hlavu. Konečně nějaký pohyb! Vidíš mu do očí. Jeho pohled je studený, tvář ošlehaná větrem, zarostlý nepěstěný vous. Vidíš i známky jizev a hojící se spáleniny. Jediným vymrštěním ruky tě chytá pod krkem. Nemůžeš se vytrhnout. Nezměrnou silou tě přitahuje přes stůl stále blíž své tváři. Dostáváš strach. Křičet? Volat o pomoc? Nemůžeš však ze sebe vypravit ani hlásku. Když jsi jen několik centimetrů od špičky jeho nosu, tah se zastaví a popraskané rty se dají do pohybu. Jeho hlas je tichý, ale zřetelný, klidný, ale odhodlaný. Dívá se ti do očí a povídá: "Gratuluji k potomkovi a přeji ti, aby to byl syn, ale snaž se, aby někdy spatřil svého otce! Sedíte tu v hospodě, zatímco stráže spí na hradbách. V dolech pracují jen starci, zatímco muži jezdí po honech. Vojáci vypadají jako zpráskaní psy a umění sekyry ovládá už jen pár posledních. Místo co by jste se snažili budovat holýma rukama obranné valy, diskutujete nad malichernostmi a řešíte nesmysli. Hrdiny uznale pochováte na hřbitov, ale kde se vezmou další, co nahradí jejich místa? Sláva trpaslíků nevládne světu jako dříve a i to málo, co teď mají, jim ostatní chtějí vzít. A oni už přicházejí ... Na, vezmi si to a dej to přečíst všem, kdož mne pamatují! Ti ostatní, chtějí-li, ať jsou poučeni staršími!" S posledním zábleskem svíčky, postava uvolní dusivé sevření a ty zas můžeš volně dýchat. Jako kámen zapadneš na svou lavici a s upřeným pohledem pozoruješ místo, kde se ještě před chvílí nacházeli jeho oči. Najednou procitneš ze zmatení a rozhlížíš se kolem sebe. Na stole zbyl po návštěvníkovi jen dopis s velmi starou královskou pečetí. Pln rozrušení a emocí si troufneš dopis otevřít a čteš:

Mí bratři a sestry,
dlouhá doba uplynula od dob, kdy jsme spolu slavně bojovali a otevírali jednu jubilejní bečku za druhou. Nyní mě nevidíte, ale vězte, že jsme vám stále nablízku. Stín a utajení města jsou mi stejným domovem jako samota a ticho hor. Avšak nyní mi dovolte, abych vám sdělil svůj názor na smlouvu, jenž jste obdrželi. Některé body zdají se mi dobré. Ochrana po válce, či ustanovení jasného počtu členů aliance jsou nápady skvělé, ale mnoho bodů smlouvy zdá se mi hloupých a svazujících. Nemůže tento svět žít bez práv a zákonů, ale tato smlouva svazuje veškeré náhodné faktory, jenž by dějiny mohly zpříjemňovat a dodávat jim dynamiku. Intriky, křivdy, zrady a lži patří do tohoto světa jako slunce a voda. Neochuzujte se o tyto věci, které stejně jako jiní proti vám, můžete použít i vy proti ostatním. Doneslo se k mím uším, že snad Beauty vymyslel tuto smlouvu. Jak můžete věřit někomu, kdo podvádí tento svět, aniž by cítil kouska studu v těle? Dění ve světě ovlivňují charaktery jednotlivých králů a nevěřím tomu, že špatné krále napraví nějaká "smlouva". Ti si jistě i tak najdou způsob, jak podvést, zradit, oslabit, ublížit. Uvažujte proto prosím ještě nad tím, neboť už tak stereotypní život, mohl by se stát nudným válčením.

Přeji mnoho zdaru a nezapomeňte, to že něco nevidíte, neznamená, že to není!

R.R.

Zmaten z dopisu vybíháš s křikem z hospody na náměstí a kolemjdoucí tě začínají obklopovat. Začínáš hlasitě číst ...

Audience

Do trůnního sálu vstoupila postava zahalená v šedé kápi. Jeho kročeje se ozývaly prázdnou síní a až barbarsky tak narušovaly paprsky časně ranního slunce, které se líně válely na podlaze. Zastavil se výrazně blíž u trůnu, než kázala dvorní etiketa – on jako jeden z mála si to mohl dovolit.
Jelikož ani ceremoniář nebyl přítomen ohlásil se sám: „ Arcivévoda Ginger – generál Opičích legií žádá o slyšení.“
Všemi smysly vnímal, že něco není v pořádku. Ať se snažil sebevíc nemohl přijít na to, co je zle. Stáhl si kápi z hlavy. Zaplála zář, která se odrážela od jeho rusých vlasů a vousů jež měl podle svého zvyku svázány do mohutných copů. Cop na vousech byl propleten kamínky na znamení rodu.
„Poslouchám tě synu – čeho si žádá můj věrný služebník, který se tak dlouho zdržoval mimo palác?“
Byla to od krále taková malá zlomyslnost – generál byl o mnoho věků starší než panovník, i když vladař v poslední době viditelně zestárl. Jeho vlas zesivěl, na skráních se objevily hluboké vrásky.
Hlas již nezvučel jako zvon, jen tiše skřípal: „ Upozorňuji tě můj Arcivévodo, že je velmi nevhodná doba k audienci – mám osedlány koně a vyrážím na lov. Spěchej a neplýtvej mým časem!“
Ginger vycítil z jeho slov zlost a aroganci. Přesto pokorně sklonil hlavu a pravil: „Můj pane. Je zde několik záležitostí, které si neodkladně žádají vaši pozornost. Je potřeba ...“
„Je potřeba?“ Vyštěkl v nenávisti. „Co mi má kdo rozkazovat?“
„Odpusť mou troufalost Pane, prošel jsem říši křížem krážem. Šlechta si neví rady s velkou smlouvou a marně čeká na vaše vyjádření. Vězení je plné špehů co čekají na vyhoštění. Lid si žádá...“
Král ve vzteku povstal:„Ticho! To je urážka!“
Vladařovo stařecké tělo se až překvapivě rychle pohybovalo.
„Pane...“
„Tvá troufalost si žádá potrestání...“ pružně vyskočil a saltem se přenesl k Gingerovi nadosah meče, „vyzívám tě Gingere k souboji na život a na smrt!“
Arcivévoda nyní vnímal každým pórem zlo – černá magie! Ano už ví čemu čelí!

Král tasil Gereth – dlouhý obouruční meč, jenž byl užíván v čele bitev panovníky už od dob Antyka. Zbraň jenž byla užívána k stínání hlav skřetů byla poprvé použita proti bratrovi. Dlouhý nápřah – Ginger zůstal stát jako zkoprnělý. Jakoby jej nějaká neznámá síla připoutala na místo. Meč zasvištěl a proťal mu paži. Bolest jej osvobodila z omámení. Odhodil plášť. Napnul všechny síly a pozvedl své válečné kladivo - přes lehký cestovní šat se značila jeho svalnatá postava.
„Amnul Gereth ges“ vyšlo z úst arcivévody.
Král byl překvapen a zmaten. Stál instinktivně přikrčený a očekával mohutný úder kladivem. Místo toho…. Zastavil se čas. Zvířený prach zůstal viset ve vzduchu. Král stál jako podivná socha – vlasy rozevláté ztuhly v pohybu – jen oči ty oči a nenávist v nich. Ginger pomalu obešel krále dokola. Hledal, usilovně napínal svou mysl. Stanul mu znovu tváří v tvář. Nic, pořád nic… Ne už ví! Levá ruka – něco svírá v levé ruce.
„Gereth der!“ zazněl Gingerův hlas sálem.
Oba ztratili přechodem zpět do dimenze rovnováhu. Král v pádu upustil meč a udeřil levou rukou Gingera do stehna. Znovu Arcivévodou protekla vlna bolesti. Král dopadl na zem a vytrhl tím dýku ze sokova stehna. Zaleskla se zeleným světlem. Ginger zavrávorav a poklesl na kolena. Kladivo prořízlo vzduch. Praskot kostí. Králova dlaň byla rozdrcena spolu s dýkou.

Do sálu se zbíhalo osazenstvo hradu, přilákáno zvuky bitvy. Ginger s námahou povstal – z ran mu prýštila krev. Co to bylo za dýku? Ovládala krále a nutila jej konat zlo? Nebo jen posilovala jeho přirozenou inklinaci k temné síle? Byl král oběť nebo původce zla? To ať rozhodne lid! Ginger počkal až se sál naplní.Věděl, že není jediný kdo pochybuje o Králi. Co jej čeká? Bude zvolen vůdcem, nebo jej vyženou jak prašivého psa? Jedno však ví – je připraven nést oboje tyto břemena.
Do ticha pravil: „Bratři, čekám na váš soud!“

Když jsem dnes znovu procházel nabídky ostatních národů a již poněkolikáté si pročítal alianční smlouvu. Když mě z přemýšlení vytrhl zvuk křiku a následně bitvy.
"Nepřítel tady v sídelním městě?" proletělo mi hlavou...
Hned šahám po svém meči a beze zbroje běžím po zvucích. Když vběhnu do trůnního sálu nemůže uvěřit vlastním očím...
"Co to má znamenat Gingere?" vyhrknu napůl zlostně a překvapeně.
Mezi tím se sbíhají o statní obyvatelé i stráže. Posílám okamžitě pro felčary, aby se postarali o oba bojovníky a také stráže, aby stáli mezi nimi. A tak jako ostatní čekám na vysvětlení krále nebo Gingera...

Hojivé masti účinkují rychle a tak po chvíli stojí oba sokové znovu na nohou. Mezi nimi stojí stráže se zkříženými válečnými sekerami. Upřeně se dívají jeden druhému do očí. Vidí v očích krále Ginger zlobu? Ne nyní ne. Je to jen klam, nebo může věřit svým smyslům?
Sálem zazní Gingerova slova: „Pane, není to zvykem, ale dnes složíte slib vy mně! Slibte, že se budete starat o blaho Trpasličí říše a já vám budu znovu věrně sloužit, pokud budete o mé služby stát.“
Ginger se pokusil pokleknout, ale jeho zranění mu to nedovolilo. Proto jen sklonil hlavu.
„Čekám na vaši odpověď pane!“

Katamaru: "Takhle to nikdy nemělo dopadnout... Dva velcí válečníci tady stojí proti sobě... To není k dobru ani jednoho z nich..."
Běží mi hlavou myšlenky...
"Král nikdy nechtěl trpaslíkům ublížit...Něco není v pořádku..."
v tom mi padne pohled na zbytky královy dýky
"Něco divného z ní vyzařuje".
Pak zavolám některého z mých kouzelníků a pošlu ho s se zbytky dýky do kouzelnické akademie, aby zjistili co je zač. Avšak pohled do králových očí mi nedá, abych nezasáhl... sám zda se neví co se vlastně děje.
Pak přijdu rozvažným krokem za Gingerem:"Gingere... král by rasu NIKDY vědomě nepoškodil. A za tím si budu stát. Myslím, ze není nutné... Pojďme to už dořešit v klidu... "

Pronesu klidným, ale pevným hlasem a vyzvu ho: "Pojď do mé pracovny, promluvíme si"

Na dalekém středovýchodě, v oblasti věčně zelených lesů, žije goblinská rasa. Goblini jsou vzrůstem malí a však svojí oddaností předčí mnoho vyspělých ras. Za dávných časů, snad celý věk byli tito mírumilovní tvorové obléháni Prokletými druidy.

To vše se mělo změnit s příchodem velkého válečníka Emeralda ze Smaragdové říše a jeho druha v boji Pyjama. Emerald sjednotil všechny kmeny goblinů a vedl je do šestileté války s prokletými druidy. V rozhodujicí bitvě u řeky Seretid stanuli goblini proti několikapočetné přesile. Věrný a oddaný Pyjam dostal rozkaz, aby se za každou cenu probojoval se svým eloretem do srdce armády lstivých druidů a zneškodnil velitela druidských jednotek. Po dvouch nekonečných hodinách urputného boje se Pyjam mocně nadechl a z plných plic zatroubil na svůj roh ze vzácného kovu Ruthenia k útoku. Pyjamův eloret zahájil strhující jízdu do nitra nepřátelské linie a svůj úkol splnil.Druidi bez svého velitele byli snadnou kořisti pro zdatné goblinské válečníky.

Nově zvolený král Emerald vnesl do goblinské rasy řád a kázeň, jmenoval svého věrného a oddaného přítele Pijama na vrchního velitele armády. Avšak ti co pamatují legendární bitvu u Seretidy mu neřeknou jinak než Trubec, protože ještě nyní v uších slyší ohlušující hukot Pyjamova rohu. Do nájezdu lstivých a prolhaných Elfských barbarů žili goblini šťastně a blaze avšak elfové zcela zničili nastolenou harmonii a goblinská říše se rozpadla již nebylo čemu kralovat tudíž se Emerald vrátil zpět do Smaragdové říše, ale po Pyjamovi se slehla zem.

Do komnaty, kde se odehrává drama mezi králem a Gingerem,jež je zcela naplněna přihlížejícími, vstoupí neznámá osoba menšího vzrůstu a praví:zdravím mocné trpaslíky, v jeho obličeji najednou převládne zděšující výraz, když spatří krále a urostlého bojovníka Gingera jež jsou potřísněni krví. Osoba se táže jednoho z přihlížejících co se mu odehrává před očima a dozvídá se přesné události.Třetí válečník přistupuje ke Gingerovi a něco mu polohlasně říká a pochvíli spolu odchází. Neznámý muž bez plnovousu zjišťuje kdo je třetí osoba a dozvídá se že je to uznávaný mistr meče a sekyry Katamaru.
Neznámý přichází ke králi a praví: "Kde je proslulé pohostinství mocných trpaslíků?"
Král: "Kdo jsi smělý cizinče."
Cizinec: "Mé jméno je Pyjam ale jsem znám jako Trubec. Již 12 let bloudím po Zemi a nyní bych se chtěl někde usadit, ale nevím co se tu děje chci zde s Vámi nějaký čas žít, zda-li mě to dovolíš můj králi."
Král: "Stala se tu menší výměna názoru, brzo bude vyřešena na zasedání trpasličí vlády, nyní mi můžeš přísahat Věrnost a Oddanost milý Trubče."
Trubec složí přísahu a král odejde pomalým krokem do své komnaty.

Korunovace

Ginger se sklání s Katamaru nad úlomky dýky. Celá místnost je potemnělá, osvětluje ji jen svíce na stole. Ginger je jen divák a nevěřícně sleduje divadlo, které se odehrává před jeho očima. Katamaru namáčí úlomky do různých roztoků, osvětluje je krystaly. Vše trvá až nekonečně dlouho. Ginger už se začíná dusit v zatuchlé místnosti. „Konečně!“, vykřikne Katamaru. Ginger znovu soustředí svou pozornost na úlomky. Vznáší se nad nimi zvláštní znamení, které Ginger nikdy neviděl. Katamaru na něj pohlédne a vysvětlí: „ Měl jsi správné tušení – magie Nemrtvých – ale kdo za tím může stát?“ Ginger: „ To momentálně není důležité, co to znamená pro krále?“ Katamaru udeří pěstí do stolu: „ Že se máš ještě odvahu ptát ty hlavo dubová! Kdybys nejednal tak ukvapeně, stačilo se mnou poradit!“ Ginger: „ Já věřil svým instinktům...“ Katamaru: „ Příště používej více svoji hlavu! Král byl ovládán dýkou, jeho duše byla čistá, nyní však část temné síly zasáhla jeho tělo. Král je nemocen – obávám se že budeš muset nést břímě co sis sám zvolil – ne vyhnanství a samota, ale zodpovědnost bude vložena na tvá bedra!

Ginger poklekl a sklonil hlavu. Krag mu pomalu nasadil Trpasličí korunu, která byla vybroušena z jediného diamantu – byla nalezena v dobách kdy trpaslíci dolovali velmi hluboko – dávno před probuzením Barloga. Gingerova mohutná šíje se pod její tíží prohnula – dle legendy je její hmotnost odrazem tíže zodpovědnosti, jež úřad nese. Poté mu Krag podal Gereth – meč který již kdysi dávno v prvním věku nosil. Ginger zabodl Gereth do podlahy, vzepřel se o něj, povstal a pravil: „ Bratři, děkuji Vám za důvěru kterou jste ve mně vložili! Vynasnažím se sloužit ve prospěch Trpasličí říše. Budu k tomu však potřebovat i vaši pomoc. Musíme spolupracovat - nesmí to být vláda jednoho Trpaslíka a proto každý má svůj díl zodpovědnosti, funkce dává privilegia, ale za to musíte odvést i kus poctivé Trpasličí práce - nic není zadarmo. Každý člen vlády by měl jednat a rozhodovat samostatně a převzít tak na sebe díl zodpovědnosti za Trpaslíčí království. Nyní učiním určité personální změny ve vládě. Dawes a Katamaru se ve své funkci osvědčili, děkuji jim za jejich obětavou práci a žádám je aby v ní pokračovali. Spyro, tebe zbavuji funkce Ministra vnitra! Kdo z bratří se zhostí tohoto úkolu, kdo si myslí že je hoden této funkce? Nikdo?! Nikdo nemá odvahu? Nu dám vám čas na rozmyšlenou! Nyní Spyro poklekni!“ Spyro zaklekne a skloní hlavu. „ Za Tvé činy…“, Gereth prořízne vzduch, „ Tě pasuji na arcivévodu! Přísahej mi věrnost!“

Spyro zvedne hlavu a mlčky a dlouho pátravě hledí do Gingerových očí. Jako Ministr Financí přísahal přece Poslovi-smrti, že v jeho jménu bude chránit a bránit národ Trpaslíků. A teď tu stojí před ním samotný Ginger, pravá ruka krále... Sklonil hlavu. Dřívějšího krále, opravil se... dokud nebude opět schopen vést svůj lid...

Ještě jednou se starý Ministr podívá na Gingera. Pak pochyby, podezření a nedůvěra ustoupily chlapeckému nadšení. Naplněn neskrývanou radostí přísahá: "Celým svým srdcem, múj králi, celým svým srdcem."

Několik hodin po korunovaci krále a pasováni Spyra na arcivévodu přichází Trubec do královské komnaty kde zasedají král s vedením. „Možná ještě nemám moc zkušenosti s vedením ale přesto bych chtěl nabídnout svoji pomoc, i když si nejsem jist zda bych funkci ministra financí zvládl stejně dobře jako Spyro.“ Ginger chvíli zapřemýšlí a praví: „Nejsi u nás ještě ani týden tak si nejsem jist zda ti můžeme plně důvěřovat.“ Trubec: „Ano o tom vím ale kdyby si náhodou pokračoval ve výměnách postů, můžeš se mnou počítat,že bych rád vypomohl!“ Ginger: „Děkuji za tvou iniciativu, ale dej mi čas na rozmyšlenou.“ Rozhovor končí a Trubec jde do hospody na vynikající Trpasličí pivo, do kterého se bezmezně zamiloval...

Dlouho očekávaný večírek

Oslava byla v plném proudu. Hosté se nacházeli v tom příjemné stádiu, jež se nazývá docpávání. Polovina z nich seděla s nohama na stole, druhá polovina- ta posilněna pivem - s hlavou na stole.Všichni čekali velkou řeč, jak bylo zvykem, ale Ginger se k ničemu neměl. Opíral se o kmen největšího dubu ve své zahradě, v klidu kokuřoval svou oblíbenou dýmku a sledoval jak se baví jeho přátelé.

Kubanec to již nevydržel, povstal a vykřikl: „Přeji ti všechno nejlepší k tvým stoprvním narozeninám! Hodně piva, trpaslic a hodně ostrou sekeru!!!“
Zezadu se ozvalo: „Moc chlastáš Kubanče, Ginger používá zádsadně kladivo!!“
Po něm Keny: „I já přeji všechno nejlepší!“
Pak Zildjian pomalu pozvednul znavenou hlavu ze stolu a zamumlal: „Vše nej, hlavně hodně toho piva!“
Tmavou nocí zazněl bouřlivý smích.
Spyro povstal a zdviženou paží utišil dav: „Přidávám se k oslavám našeho Arcivévody. Přeji hodně bitev a nezkalené radosti z budování Trpasličího národa! Málokdo udělal pro Trpaslíky to co Ty, proto bych rád všem připomenul, co jsi si plným právem zasloužil. Tvůj starodávný titul....Generál Opičích Legií. Nos jej se ctí, můj Arcivévodo!“
Všichni začali jásat, mlátili tupláky o stoly a křičeli: „ Řeč, řeč, řeč!!!“
Poskakování vlastní lebky na vibrující desce stolu probudilo i ty, kteří přebrali a nechápavě se rozhlíželi krví podlitýma očima po okolí. Ginger se nechal ještě chvíli prosit, pak se ladně vyhoupnul na stůl, jenž se pod jeho vahou div že nezlomil ( Ginger vážil dost i bez toho statného selete jež měl právě v žaludku ). Všichni okamžitě umlkli. Nastalo absolutní ticho. Vlevo v zadu si někdo říhnul a hned na to prdnul. Kupodivu se tomu nikdo nesmál a každý napjatě čekal.

Ginger pravil: „Drahý Kubanče, Keny, Zildjiane, a mnoho dalších také můj drahý Spyro kterého po dlouhé době vítám ve svém Fedeveru. Dnes mám stoprvní narozeniny: je mi stojedna! Doufám že se bavíte stejně jako já. Svolal jsem vás s jistým záměrem. Vlastně s trojím záměrem! Nejprve, abych vám řek, že vás mám všechny ohromně rád a stojedna je moc málo na život s takovými skvělými a obdivuhodnými trpaslíky. Neznám vás ani polovinu tak jak bych rád – a ani polovinu vás nemám tak rád, jak si zasloužíte. Za druhé abych oslavil své narozeniny. Je to také když mi dovolíte vzpomenou výročí mého příchodu do Midkédie – což skvostně zaznamenal v Trpasličí kronice Rezek. Bylo mi tehdy pouhých jedenatřicet a narozeniny mi nepřipadaly tak důležité. Hostina byla ovšem skvělá, ačkoliv jsem měl toho času hroznou rýmu a mohl jsem říct jenom Děguju báb bockrát! Teď to opakuji přesněji: děkuji vám mockrát, že jste přišli na mou oslavu. Za třetí a poslední chci učinit prohlášení. S radostí vám oznamuji že, - jelikož jak jsem říkal, stojedna let je mezi vámi příliš málo – tohle není konec. Nejdu, neodcházím. Nikdy. Uvidíme se u Zrzavého Trpaslíka a propijeme se až na konec dalšího týdne!“

Znovu se ozval jásot, jenž tentokrát neměl nikdo potřebu krotit a tak se změnil v davový zpěv. Nikomu nevadilo že většina huláká zcela falešně a někteří dokonce i jiné písně než ostatní. Jen jeden z hostů tiše seděl a přemítal, jak je možné, že Ginger vypdá i ve svých 101 letech tak svěže a mladě, jako by v Midkédii nezestárnul ani o jediný den.

Válka špehů

Sedím na svém trůnu potaženém velkou kožešinou. Mám pěkný pohled z okna na svou zemi. Kochám se její krásou a z rozjímání mě vyruší posel se zapečetěnou obálkou. Hmm, dlouho se nic nedělo, pomyslím si a převezmu ji. Otevřu a chvíli do ní hledím a pak se místností ozve můj hlasitý smích.Ha. Mají z nás takový strach, že sem míří celá jejich aliance. Nezbude nám nic jiného než se jim postavit.Vydám se do pracovny připravit vše potřebné…

Elfí skaut svírá v dlani jíž třetí tajnou depeši - jeho král bude potěšen, dobré zprávy. Jen trochu moc snadno získané, ten troll se ani nesnažil dostat za ni více peněz. Ale co - pochvala ho nemine!!! Pod zlomenou pečetí stojí:

K rukám Silasovi králi trollů. Dnes tvář Midkemie dozná změn. Prastaré hraniční kameny budou vyvráceny, letité dohody vypovězeny a města pozbudou svá jména. Trpaslíci vyšli ze svých síní a spolu se svými spojenci, mocnými Peklomory, se budou bít o vítězství v tomto věku. Tímto vyhlašujeme válu Trollům a jejich spojencům.

Statný Trpaslík drží v ruce vzkaz. Páchne nějakým parfémem. To bude od Silase, pomyslí si.Rozepne jemnou růžovou sňůrku a rozvine pergamen. Přeběhne očima následující řádky a skrzhusté bílé vousy se usměje: „To bych do něj neřekl, že bude žebrat o jeden den času navíc. Inu dobrá... Udělám mu radost a příště už možná dostanu vzkaz, který nebude cítit na sto honů.“
I když o tom pochyboval. Silas měl vyhlášený vkus.

Král stál nad stolem obleženým pergameny. V potemnělé pracovně bylo chladno. Vrzly dveře, svíce zaskomíraly jak Ginger vstoupil. Situlace byla vážná - bylo nutné najít zrádce jenž prozradil plán útoku. Slunce se již vyhouplo nad hradby a oba přátelé upírali unavený zrak do listin. Kdo to mohl být?
Spyro ukáže na jednu z depeší: " Podle zprávy tohoto skauta nás zradili trollové, je to docela pravděpodobné - z této špíny by měli největší prospěch. Ale taky může být zrádcem sám skaut... Co myslíš Gingere?"
" Můj pane, nerozumím kličkám diplomatů - mé místo je v první linii. Podpořím tvé rozhodnutí ať bude jakékoliv. Ale jedno je jisté - již není čas zastavit naše voje. Válka je nevyhnutelná. Zvol cíl a já povedu tvou armádu k vítězství!"

Bělovlasý trpaslík si prohlíží ostatní za kulatým stolem vládního sálu. V mysli se usměje.
"Bravo! Gratuluji páni. Skutečne jsme měli pro vás přichystané malé překvapení, Beauty. Odkud si to ale mohol vědět... Vzhlede na omezený počet zainteresovaných není to těžké uhádnout.Celé Midkédii jste ale ukázali dvě věci. V jednom případě strach, v druhém lakotu. Přeberte si to sami, jak uznáte za vhodné. Tímto Trpaslíci zahajují útoky na TROLLY. Dodržíme slovo a zadupeme Vás do země!!! Když Vy to své dodržet neumíte..."
Trpaslík si nasadí prilbu a pomalými dunivými kroky opoúšťa sál, aby zaujal místo v čele svého vojska...

Roztrhnu pečeť s Trpaslicí pečetí. Rozevřu pergamen a zahledím se do něj.

Dnes večer, dnes večer se bude bojovat. Dnes večer vyrazí trpaslicí armáda na elfy. Konečně nadešel ten den, na který jsme oba čekali už od začátku věku. Dnes budou kořeny stromů pít Elfskou krev. Naše plány budou brzy uskutečněny.

Spokojeně zabalím pečeť a založím jí mezi své dokumenty. Podívám se do dáli, směrem k Elfským příbytkům v hustých lesích. Konečně je to tady, konečně se trpaslíci odhodlali. Chvíli se dívám do dáli. Ale pak mě vyruší slabé chvění země. Zezačátku ho nějak nevnímám, ale je intenzivnější a intenzivnější. Přiběhnu k oknu na druhé straně věže ve které sídlím. Naskytne se mi neuvěřitelný pohled. Hromady trpasličích válečníků pochodují na po našem území a pálí jednu vesnici za druhou. Pod jejich množstvím se třese zem.

„Trpaslíci nás zradili“

Myšlenka mi proběhne hlavou jako blesk. Rychle seběhnu dolů, a shromáždím kapky stráží ve městě. Útok od spojenců jsme nečekali. A to už vůbec ne, když jsme toho pro ně tolik udělali. Má zamračená tvář se rozhlíží a rychle vydává rozkazy. Rychle vyšlu posly do okolních hradů. Ještě že naše území není tak rozlehlé a máme dost času se shromáždit. Chvíli však budeme muset hradby udržet. Nepřipraveni, Podvedeni. Ale teprve teď lidstvo pozná trollskou zlost. Trpasličí hordy se stále blíží a já s hrstkou svých mužů stojím před hradbami. Svůj kyj v ruce pevně stisknu.

Vpřřřééééd…

Zařvu a rozběhnu se přímo mezi Trpaslíky. Už se blížíme. Rozhořčení. Oči naplněné krví vidí ti tvorové před našimi branami už z dálky. Náš řev se nese krajinou a pach z našich úst donese vítr k trpaslíkům, ještě než k nim doběhneme. Většina z nich v předních liniích se strachy otočí, ale jejich přátelé je zpět nepustí, jejich tak moc, že nemůžou projít. Strach z nás ukončí můj kyj drtící jejich těla. Bojuji po boku svých mužů a čekám na ostatní.

„Doufám, že dorazí co nejdřív.“

Na bitevnom poli se setkají uprostřed armád dvě postavy. Nižší z nich promluví prní: "Proti sebě stojíme už 3 dny a za to krátké období padlo více bojovníků než je ochotný přiznat každý z nás. Pritom náš skutečný nepřítel se nám jen směje za zády."
Trpaslík se podívá přímo do Trollových očí: "Omlouvám se, že sme vás podezřívali ze zrady. A sami se jí dopustili. Ale nechť radši moje kosti zpráchnivějí, než sa dívať na vítězství elfů. Žádám Tě o mír. Jak zní Tvá odpoveď?"
Vysoký bojovník pokrytý krví se ohlédne na svou armádu a potom na armádu nepřítele: "Pravdu hovoříš. Nechť se stane. Mezi Trolly a Trpaslíky zavládne mír."

Kniha druhá - životopisy

Životopis Gingerův

Trpaslík Ginger se narodil v rodině kovářově. Otec i matka jej vychovávali s maximální láskou a péčí. Když byl mladý jinoch dost starý na to, aby se o sebe dokázal postarat, opustil otcovu kovárnu a nastoupil do armády, naučit se i válečnému řemeslu. V armádě se mu však nelíbilo. Tvrdá disciplína a výcvik jej nečinily šťastným. Ač neuměl popsat co, něco jej přesto k armádě táhlo. Byl však trpělivý a věděl, že jeho čas přijde. Po absolvování povinné vojenské služby neodešel z armády jako mnozí, ale začlenil se do pluku pěchoty, ozbrojen svou oblíbenou zbraní – válečným kladivem.

První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a přišly daleko před prvním vojenským střetnutím jeho rasy s protivníkem. Navrhl vyšším důstojníkům některé změny v organizaci a taktice svého pluku. Ti, zaskočeni pílí mladého vojína, nechtěli akceptovat jeho návrhy a potrestali jej několika dny samotky. Měl však štěstí. Král při návštěvě jeho kasáren, zastavil se i před „onou místností“, kde byl uvězněn. Tázal se, za co byl voják potrestán. Když mu popsali provinění mladého vojáka, král chvíli stál zahloubán do svého nitra. Když zvážil veškerá fakta, dal Gingera ihned propustit a uplatnit jeho návrhy. Odměnou za jeho strádání mu bylo přidělení vlastního pluku pěchoty a povýšení do stavu generála.

Další úspěchy už sklízel nadaný trpaslík na bitevním poli. V době kdy se ostatním nedařilo, vedl svůj pluk od vítězství k vítězství. Jeho nesmírných kvalit povšiml si opět král a svého oblíbence povýšil na vrchního velitele armády. Ginger se ihned pustil energicky do práce. Navrhl četné změny v organisovanosti a taktice vojsk. Díky svým vlastním taktickým a vůdcovským schopnostem si dokázal získat úctu nejen svého pluku, ale nyní i celé armády tak, jako nikdo před ním.

Nejen vojenským životem živ je trpaslík. I náš vojevůdce našel si nearmádní radost ze života. Darem dostal od krále právo postavit si svůj hostinec kdekoliv bude chtít. Zrzavý trpaslík, tak zní jeho název, stal se díky svému majiteli honosným místem trpasličí říše. Nejen řadoví vojáci zavítají do této hospody a vždy si dopřejí jídla a pití co hrdlo ráčí.

Životopis Rezkův

Rezkova pouť začala již velmi dávno. Jako jeden z mnoha stál u zrodu trpasličí rasy a u jejího usídlení v okolí Šedých věží. Ve věku prvém stal se vůdcem horského národa. Ač jednohlasně zvolen, přec jen ne pro své vladařské umění, ale zejména díky vlivu svého majetného otce. Jeho otec byl velmi starý, mocný a autoritativní, jenž se domníval, že syn zdědil po něm některé z jeho vlastností a povede trpaslíky ke slávě a věčnému životu. Bohužel v tomto případě padlo jablko velmi daleko od stromu.

Syn byl jen v mála vlastnostech podobný svému otci. Když historie tohoto světa začínala, snažil se ze všech sil pomoci ostatním a zajistit svému lidu klid a mír. Velmi mu pomohli jeho ministři. Rezek se totiž vždy dokázal obklopit velmi schopnými lidmi. Pod jeho vedením zažili trpaslíci první vítězství, ale i porážky. Když končil věk prvý, na vlastní žádost odešel z čelního postavení vůdce a přenechal funkci schopnějším.

Věk druhý a Mezivět strávil na cestách. Na svou rasu velmi vysoký trpaslík s rudým vousem, ozbrojen dvojsečnou sekyrou v sedle horského poníka, rozhodl se zlepšit své vůdcovské schopnosti, poznat svět, jenž obývá, naučit se novému. Jeho putování přineslo mu mnohé. Rozšířil si obzory, dokázal poznat sebe sama, našel místo mezi ostatními, rozvinul svá nadání a talent k psaní.

Věku třetího navrátil se opět mezi své nejbližší. Jeho příběhy fascinovaly okolí, poznatky terénu pomohli trpaslíkům upřesnit mapy, znalost cizích krajů a ras napomohla ministrům zahraničí a obchodu dosáhnout vždy požadovaných cílů.

Jeho vášní stalo se však písmo. Stal se kronikářem, doufajíce, že příští generace přečtou jednou jeho runy a poznají, kdo byli jejich otcové či se snad jen dozví, kým jsou oni sami.